Dopis paní Janě Hrdé

Paní 
Jana Hrdá 
prostřednictvím novin Můžeš 
Na Florenci 31
Praha

v těchto dnech jsme obdrželi červnové číslo novin Můžeš, ve kterém v článku pod názvem „Najdeme správné řešení?“ zmiňujete naše jména. Je nutno předeslat, že práce, kterou jste pro zdravotně postižené vykonala a doposud vykonáváte, je obdivuhodná a nesmírně si jí vážíme. O to více nás zaskočil způsob, jakým se ve svém článku vracíte k našemu podání k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku z roku 1997. Vykreslujete nás jako pomatené kverulanty s nepřiměřenými požadavky a činíte tak pomocí nepravd, polopravd a zavádějících informací. Delegáty zmiňované mezinárodní konference, kterým se naše aktivita údajně jeví jako „nepřiměřená“, lze pochopit, protože neznají tehdejší situaci a nemají možnost získat relevantní informace (je jen škoda, že se nenašel žádný český delegát, který by jim vysvětlil kontext té doby a to, že naše aktivita byla zoufalou reakcí na „nepřiměřený“ nezájem ze strany státu o dodržování vlastních zákonných norem, ke které jsme se odhodlali až po vyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy). Naprostý nedostatek relevantních informací na Vaší straně je už méně pochopitelný, zvláště když se rozhodnete napsat o celé věci článek, ve kterém nás kritizujete a veřejně zesměšňujete. Způsob, jakým o našem podání čtenáře Můžeš informujete, je natolik scestný, že nás donutil (podruhé v životě) na nějaký článek v novinách reagovat. Moc bychom chtěli věřit, že se z Vaší strany nejedná o zlý úmysl, ale o dobře míněnou snahu, při které hodnotíte něco, o čem toho mnoho nevíte a co jste si opomněla před napsáním článku zjistit..

Od prosince 1994, kdy jsme podávali žádosti o přezkum kolaudačních rozhodnutí, se situace v bezbariérové výstavbě podstatně změnila (nepochybně i vlivem naší aktivity). Pokud hodnotíte naše podání z pohledu roku 2005, aniž byste vzala v úvahu tento značný časový odstup a tehdejší situaci, je Vaše hodnocení nutně zkreslené. Proto bychom Vám rádi situaci v bezbariérové výstavbě v Přerově (a ČR) před podáním naších žádostí – v prosinci 1994 - připomněli. V tu dobu již 18 let platila prováděcí vyhláška ke stavebnímu zákonu ( 83/1976 Sb.) o obecně technických požadavcích na výstavbu, která stanoví v § 3, že "při navrhování a provádění staveb se uplatňují zejména … požadavky na užívání staveb osobami se sníženou schopností pohybu.", dále byla 9 let v platnosti samostatná „bezbariérová“ vyhláška č. 53/ 1985 a již skoro rok byl v platnosti zákon č. 43/1994 Sb., který zakazoval stavebnímu úřadu vydat kolaudační rozhodnutí u stavby, která by nebyla přístupná pro osoby se sníženou schopností pohybu. Tyto normy byly porušovány (leckde jsou porušovány doposud) a znovu a znovu byly kolaudovány provozovny s jedním 5 – 10 cm schodkem. Pánové Maxa a Skopec v publikaci „Stavby bez bariér“ (1994) hodnotí efektivitu, s jakou byly tyto zákonné normy stavebními úřady uváděny do praxe, slovy:

„Je skutečností, že vlivem dlouhodobého neřešení problematiky bezbariérového životního prostředí jsou objekty občanské vybavenosti, tj. obchody, provozovny služeb, zdravotnická a kulturně společenská zařízení, doprava a další objekty zcela nepřístupné těžce pohybově postiženým občanům. V roce 1985 byl vydán v naší republice zákonný předpis, který ukládá účastníkům výstavby stavět bez architektonických bariér, avšak jak prokazují závěry p r ů b ě ž n ý c h prověrek staveb v České republice, nebyl tento zákonný předpis u naprosté jejich většiny dodržen. Proto také otázka integrace zdravotně postižených v otázce bydlení je s ohledem na existenci bariérového okolí velmi složitá, neboť postižený sice užívá byt zvláštního určení, ale jeho pohyb končí prakticky na hranici takto upraveného objektu .“ V praxi to znamenalo, že v celém Přerově tehdy nebyl po bezmála dvaceti letech platnosti těchto zákonných ustanovení bez bariér ani jeden bufet, ani jedna jídelna, nebyla přístupná ani jedna pošta, prakticky žádný úřad – včetně odboru soc. věcí Okresního úřadu. Nebyla přístupná ani jedna budova Městského úřadu, OSSZ, celnice atd. atd. Vozíčkář bez doprovodu se nemohl ani vydat po chodnících po městě….( podrobnější popis situace v Přerově a v ČR, stejně jako přístup zodpovědných úředníků jak regionálních, tak ministerstva v r.1994 lze nalézt na našich webových stránkách zehnalovi.czechweb.cz .

Nyní k vašemu článku: Již věta„Manželé Zehnalovi z Přerova žalovali Českou republiku, že neposkytuje občanům rovné příležitosti v přístupu snad do všech míst ve svém městě..“se nejen nezakládá na pravdě, ale ani nám příliš nedává smysl. Není nám zřejmé, proč bychom měli u Evropského soudu ve Štrasburku podávat stížnost na to, že ČR „neposkytuje občanům rovné příležitosti“ a domáhat se pro ně zajištění „ přístupu snad do všech míst ve svém městě“, neboť občané Přerova se prakticky do všech míst ve svém městě vždy dostali a dostanou. Problém byl v tom, že se v roce 1994 téměř nikam nedostali lidé s pohybovým omezením, a to proto, že stavební úřad v Přerově dlouhá léta vydával stavební povolení i kolaudační rozhodnutí v rozporu s obecně závaznými právními normami a uváděl stále znovu a znovu do provozu s provozovny s jedním, zcela zbytečným schodkem. To vše přesto, že na nezákonnost takového počínání byli úředníci upozorňováni. Jen pro úplnost je nutno připomenout, že v českém právu ani u Evropského soudu se není možno domáhat spravedlnosti v obecné rovině pro „občany“, to umožňuje pouze právní řád v USA. Takto obecně koncipovaná stížnost by nepochybně byla ESLP vyhodnocena jako nepřijatelná a zcela jistě by vůbec nebyla připuštěna k projednávání.

Značné rozpaky působí i Vaše tvrzení: „ … chyba byla v tom, že chtěli zdokumentovat, jak je vše „ hrozné“ , pro zdravotně postižené neschůdné a nezdolatelné a odvolávali se na to, že mají právo žít „normálním životem“. A aby podpořili svou i žalobu, všechna bariérová, jim nedostupná místa vyfotografovali a jako důkaz předložili na dvě stě obrázků, které dokumentovaly, kam se všude nedostanou. Prostě chyběla ona „ přiměřenost“, žádali i v případech, které „ přiměřené nebyly“.

Vykreslujete nás jako prosťáčky, neschopné akceptovat realitu, kteří ve své žlučovité nespokojenosti nafotí „snad všechna bariérová místa“ a dramatickými emocionálně laděnými hesly žádají soud ve Štrasburku, aby jim zajistil „normální život“. V článku své vlastní formulace dáváte do uvozovek, což u čtenářů vyvolává mylný dojem, že se jedná o citace z našeho podání. Hodnotící soudy typu „vše je „hrozné“ jsou Vaše formulace, my jsme je ve stížnosti k ESLP (ani v žádné jiné písemnosti) nikdy nepoužili a také ostatní Vámi uváděné citace jsou vytrženy z kontextu. Pro ilustraci rozdílu mezi vyjadřováním, které nám podsouváte, a vyjadřováním našeho podání uvádíme citát z rozsudku Evropského soudu, který shrnuje: „stěžovatelka uvádí, že nemůže vést normální společenský život , který by ji umožnil důstojně se vypořádat s problémy každodenního života a vykonávat své povolání ( …) z důvodu porušení pozitivní povinnosti státu spočívající v přijímání opatření a v kontrole dodržování vnitrostátních právních předpisů v oblasti výstavby veřejných budov.“

Vzhledem k tomu, že ze zákona (správní řád) jsme nemohli být účastníky řízení (toto právo mají pouze přímí sousedé a dotčené orgány státní správy), jediná možnost, jak jsme mohli zákonným způsobem zjistit, zda byly při kolaudaci dodrženy obecně závazné normy, byla využít přezkumu kolaudačního rozhodnutí mimo odvolání. Je nutno také připomenout, žádosti o přezkum jsme nepodávali v nějakém náhlém hnutí mysli, ale po projednání s okresním výborem Svazu pro životní prostředí zdravotně postižených v ČR . Konzultantka pro odstraňování architektonických bariér paní Iva Síbrová, stejně jako ostatní členové výboru, kteří byli nespokojeni s tehdejší neutěšenou situací v bezbariérovosti v Přerově, všech 219 žádostí o přezkum jednotlivých kolaudací podepsali a všechny tyto písemnosti byly také opatřeny razítkem této organizace. Drtivá většina těchto podání se týkala objektů s jedním - podle našeho názoru zcela zbytečným – schodem. O přiměřenosti či nepřiměřenosti se před podpisem vedla na okresním výboru SŽPZP ČR diskuse a sporné případy byly vyřazeny. Pokud byly připuštěny k přezkumu objekty s větším počtem schodů než jeden či dva, jednalo se o bez výjimky o státní nebo městské instituce (OSSZ, městský úřad, policii, celnici, polikliniku a pod). Výsledky tohoto přezkumu jsou nepochybně zajímavé a jsou shrnuty nejen na našich webových stránkách, ale i v rozsudku ESLP.

Ještě pár poznámek o „přiměřenosti“ a „nepřiměřenosti“. Během přezkumu kolaudačních rozhodnutí jsme s „přiměřeností“ získali bohaté zkušenosti. Velká většina přezkoumávaných objektů díky ní nebyla zpřístupněna. Tehdy platná bezbariérová norma totiž umožňovala, aby úředníci mohli v souladu s § 2 odst.4 Vyhl. č.53/1985 Sb. zajistit bezbariérový přístup „přiměřeně “ , s přihlédnutím k aktuální situaci a konkrétnímu objektu. Ti to většinou interpretovali jako možnost volné úvahy o tom, zda se budou či nebudou bezbariérovostí zabývat. Výsledkem bylo, že u naprosté většiny provozoven nebyla bariérovost řešena. Pro ilustraci – toto je doslovný citát z jednoho přezkumu kolaudačního rozhodnutí v Přerově: "Projektová dokumentace těchto stavebních úprav neobsahovala řešení bezbariérového přístupu, jelikož stavební úřad aplikoval na tento případ přiměřeně §2 odst.4 vyhl. č.53/1985 Sb ." Je zřejmé, že vyhláška nebyla dodržena a že úředníci státní správy v rámci "volného uvážení" dospěli k názoru, že "přiměřené" použití je totéž jako "neřešení". To je ta přiměřenost, po které ve svém článku voláte? Nebo Vám připadá přiměřené to, že po 20 letech platnosti §3 vyhl. 83/1976 Sb. se lidé na vozíku sami nikam nedostali, protože obecně závazné normy zajišťující bezbariérovost sice byly, ale nikdo je nenaplňoval? Pokud se jako norma použije hodnotící soud „nepřiměřený“, musí také někdo stanovit, co je přiměřené. A kdo by to měl být? Národní rada? Ministr? Delegáti mezinárodní konference? Vy? Nebo je to jedno a budeme se v rámci diskuse o přiměřenosti vzájemně napadat a zesměšňovat? Je to, že jste nás bez upozornění a bez možnosti vyjádřit své stanovisko veřejně kritizovala názornou ukázkou Vaší představy o přiměřenosti? Aby nám bylo rozuměno: ani v nejmenším nezpochybňujeme potřebu zajišťovat bezbariérovost jednotlivých objektů v rámci "volné úvahy", neboť všechny podmínky, které vyhláška stanoví pro novostavby, skutečně nelze ve staré zástavbě aplikovat, nicméně z judikatury Evropského soudu vyplývá, že "zákon, který upravuje pravomoc volného hodnocení veřejné moci musí stanovit její rozsah a modality s dostatečnou přesností, aby skýtal nezbytnou ochranu" (rozsudek ve věci Erikson z roku 1989, A - 156, §59). Také v rozsudku ve věci Kruslin z r. 1990 , A 176 A,§§27,29,30 se uvádí : "Zákon umožňující volnou úvahu není sám o sobě neslučitelný s těmito požadavky (být přístupný, přesný, umožňující předvídat), pokud rozsah volné úvahy a způsob její realizace jsou stanoveny dostatečně jasně, se zřetelem na legitimní účel, poskytnout jednotlivci přiměřenou ochranu před svévolným zasahováním". Jak je patrno z výše uvedeného, ani vyhl. 53/1985 Sb., ani vyhl. č. 174/1994 Sb., ani současně platná vyhl. č. 369/2001 Sb. svými vágními formulacemi nic takového nezaručují a umožňují svévolný výklad ze strany státních úředníků.

Ještě pár slov k tomu, že jsme u Evropského soudu „prohráli“.Našim cílem nebylo „vyhrát nad Českou republikou“, ale všemi dostupnými zákonnými prostředky zabránit vytváření nových zbytečných bariér – a to se nám víceméně podařilo. Přestože Vy naši aktivitu hodnotíte jako „nepřiměřenou“, nelze pominout ani její výrazné klady pro zdravotně postižené obecně. Je nepochybné, že problém se přesunul ze stojatého a zatuchlého „českého rybníka“, kde sice obě zainteresované strany intenzivně dvacet let předstíraly, že spolu problém řeší ( „nepůjde to hned“), ale v praxi plynuly roky bez hmatatelnějších výstupů. Po rozsudku Evropská unie obratem zmapovala stav bezbariérové výstavby v nově přistupujících státech a dále dohlíží na to, aby byly dodržovány alespoň bazální standardy EU. Je nutno říci, že v Přerově se za několik málo let po našem podání (zejména před vynesením rozsudku) udělalo pro postižené daleko více než předtím za celých 20 let platnosti §3 vyhl. 83/1976 a významné instituce jsou zpřístupněny. Ale i v jiných městech v České republice v tu dobu došlo k výraznému posunu vpřed, takže naší aktivitou došlo i k urychlení „vytváření příznivých podmínek pro všechny… tzv. desing for all“, po kterém v článku voláte, a jsme skutečně rádi, že jsme v něm našli alespoň jednu věc, na které se s Vámi shodneme.

Ale nepotřebujeme svou aktivitu obhajovat a chtěli bychom zmínit jiný aspekt. Je poučné vzpomenout na pana T.A.Edisona, který před objevením toho „správného“ vlákna žárovky provedl přes 2000 pokusů, které se více či méně nepovedly – tedy 2000 x „prohrál“. Když se ho pak novináři ptali, jak ty „ prohry“ zvládal, odpověděl v tom smyslu, že neví, o čem mluví, protože jednotlivé neúspěchy pro něj byly jenom ukazatelem směru, který zpřesňoval další cestu – ukazatelem, ze kterého se poučil a pokračoval dál, dokud neuspěl. Je rozhodně lépe dělat „chyby“, než nedělat nic. Chyba se totiž stane chybou jen tehdy, když se z ní nedokážeme poučit. A pokud bychom měli něco hodnotit jako skutečnou chybu, pak to, že představitelé zdravotně postižených rozsudek ESLP patrně ani neznají. Za ještě větší chybu pak považujeme to, že lidi, kteří se snaží zlepšit něco, co jim vadí a komplikuje život (třeba to, že o víkendu nejezdí bezbariérový spoj), jsou pak odsuzováni v novinách. Nemáme o tomto problému žádné informace, ale ať je to jakkoli, nepochybně mají právo mít svůj názor, prezentovat ho a požadovat zlepšení nevyhovujícího stavu. Pokud to z nějakého objektivního důvodu nelze, měli by o tom být informováni, případně by se měly stanovit podmínky, za jakých by to šlo. Rozhodně není moc moudré ubíjet aktivitu ve zdravotně postižených a jejich snahu zlepšit své životní podmínky a kritizováním v novinách je „trestat“ za to, že našli odvahu projevit svůj názor a něco požadovat. Je nám z toho smutno.

Nelze také pominout Vaše přirovnání naší aktivity k požadavku, aby „v románské rotundě, která na světě stojí tisíc let, bourali příčky, rušili schody a budovali výtah jen proto, že tam několikrát do roka zavítá vozíčkář“ , které je zcela absurdní a naprosto nesmyslné. Na jednu stranu Vám vadí, že jsme poukazovali na masivnost porušování bezbariérových norem (stali jsme se proto „odstrašujícím příkladem “), na druhou stranu a obratem hovoříte o bourání příček v románské rotundě staré tisíc let. Věřte nevěřte, ale 219 románských rotund v Přerově skutečně nemáme!!!!.

Je však nutno říci , že zpřístupňování památek je v civilizovaných zemích zcela běžné. Toto je například „bezbariérová“ bazilika, v Aquileii, která byla postavená v r. 313 n.l. ( tedy před bezmála 1700 lety). Tato bazilika má status italské národní kulturní památky a je po celé prohlídkové trase zpřístupněna pro vozíčkáře, včetně bezbariérového parkoviště a nájezdů na chodníky před dómem Proto moc nerozumíme tomu, že ve zpřístupňování památek pro vozíčkáře spatřujete nějaký problém a nechápeme, že ( jako předsedkyně Pražské krajské rady zdravotně postižených) zpochybňujete správnost tohoto trendu.

A i když jsme na svých cestách byli svědky neobyčejně citlivého zpřístupnění památek starých stovky let (ve kterých byly skutečně dodatečně instalovány výtahy, o kterých řadoví turisté neměli ani tušení, a to bez toho, by se musely „rušit schody a bourat příčky“ či jinak narušovat jejich vzhled), v r. 1994 byly naše požadavky mnohem skromnější. Skutečně nám šlo o to, aby tehdy skoro 20 let platná vyhláška č.83/ 1976 provádějící stavební zákon, která v § 3 stanoví "při navrhování a provádění staveb se uplatňují zejména …. požadavky na užívání staveb osobami se sníženou schopností pohybu", byla naplněna alespoň natolik, aby ve městě byl aspoň jeden veřejný záchod bez schodů, aby se zdravotně postižený dostal na sociální odbor, když tam opakovaně musí dokladovat řadu skutečností, a aby se znovu a znovu nevytvářely nové provozovny s jedním 5 – 10 centimetrovým schodkem či chodníky s obrubníkem, a to i přesto, že to neumožňovala ani tehdy již skoro 10 let stará vyhláška č.53/ 1985 Sb.

Ostatně co jsme po Evropském soudu žádali a na jaké paragrafy Evropské úmluvy jsme ve stížnosti odkazovali je zřejmé z textu rozsudku (jehož plný text je na našich webových stránkách,) kde na straně 5 v „ Předmětu stížnosti“ je možno se dočíst :

S poukazem na články 1, 3, 8 a 14 Úmluvy a na články 12 a 13 Evropské sociální charty stěžovatelé namítají, že byli diskriminováni ve výkonu svých práv z důvodu fyzického stavu stěžovatelky. Tvrdí že velké množství veřejných staveb a staveb určených k užívání veřejnosti ve městě kde bydlí, jim není přístupné a národní orgány tento stav nijak nenapravují“.
Stěžovatelé rovněž tvrdí že došlo k porušení čl. 1,6, a 13 Úmluvy z toho důvodu, že neměli možnost využít účinného prostředku náprava před národním orgánem. V tomto ohledu uvádějí, že vnitrostátní soudy jim po dobu jednoho a půl roku neustanovily zástupce na obranu svých práv.

To je vše. Nic více a nic méně. Na jiném místě v rozsudku Evropského soudu byste si mohla přečíst:

„Stěžovatelé souhlasí s vládou, co se týče financování úprav staveb, které zajišťuje stavebník, kromě budov veřejných orgánů, kde náklady nese stát . Stát však přijal uvedené právní předpisy a zvolil si tím uvedené priority, aniž by jakkoli odkazoval na rozpočtové dopady. Podle stěžovatelů tedy vláda nemůže používat ekonomických záminek , aby tak ospravedlnila neschopnost národních orgánů uplatňovat příslušné právní předpisy.“

Tak jako v r. 1994 i dnes tvrdíme, že kdyby úředníci během celého stavebního řízení a už od projektu dodržovali zákon a vyhlášky, byly by náklady u značné části objektů minimální či alespoň únosné. Samozřejmě jsme se ani tehdy nedomnívali, že bezbariérovost bude řešena hned a všude a chápali jsme objektivní důvody, které tomu bránily - to jsme deklarovali již v dopise městskému zastupitelstvu dne 7.12.1994 (viz naše www stránky). Nechtěli jsme ale přijmout to, že byly do provozu uváděny stále další modernizované provozovny se zbytečnými schody. Úředníci byli na nezákonnost takového počínání opakovaně upozorňováni, a to jak zdravotně postiženými, tak poslanci výboru pro sociální politiku či Vládním výborem pro zdravotně postižené. My sami jsme se opakovaně v letech 1995 - 1996 obraceli na nejrůznější instituce a také sdělovací prostředky a poukazovali jsme na porušování obecně závazných norem. Ještě v roce1996 jsme znovu explicitně upozornili tehdejší představitele zákonodárné a výkonné moci, že pokud se nepodaří zajistit dodržování zákonnosti na stavebních úřadech a do provozu budou nadále uváděny modernizované provozovny se zbytečnými bariérami, jsme připraveni použít všech dostupných prostředků a to včetně možnosti obrátit se k Evropskému soudu pro lidská práva. Je nám velice líto, že naše upozornění bylo zodpovědnými představiteli ignorováno a že jsme v únoru 1997 museli k podání této stížnosti přistoupit.

Když hodnotíme zpětně, tak jsme se v našem podání zbytečně podrobně zabývali tím, že jsme Evropskému soudu dokládali masívnost porušování bezbariérových norem, neboť jsme se domnívali, že to je klíčové. To však Soud bohužel zajímalo jen okrajově. Zatím co Vám (a podle vašich slov i některým delegátům mezinárodní konference) je naprosto jasné, že „prostě chyběla ona „přiměřenost“, žádali i v případech, které „ přiměřené nebyly“, Evropský soud v tom zdaleka tak jasno neměl. A to nejenom proto, že se vůbec nezabýval jednotlivými případy, neposuzoval a nepoměřoval jednotlivá kolaudační rozhodnutí a nezkoumal, zda náš podnět u této provozovny byl „ přiměřený“ a tamté provozovny už ne. Evropský soud pouze posuzoval, zda došlo či nedošlo v našem konkrétním případě k porušení některého z ustanovení Úmluvy.

Soud sice dospěl ve svém rozhodnutí k jednoznačnému závěru, že ve smyslu článku 8 „ tento druh povinnosti států existuje“, avšak podle jeho názoru „ je třeba zjistit, kde se nachází meze použitelnosti článku 8 Úmluvy a kde je hranice, která odděluje práva zaručená Úmluvou a sociální práva zaručená Sociální chartou . Soud připouští, že neustálý vývoj v evropské společnosti požaduje po jednotlivých vládách čím dál větší úsilí a zapojení při nápravě různých nedostatků …“. I když Evropský soud konstatoval „že obtížná situace stěžovatelky vyvolává u Soudu obavy“, pak rozhodl záporně hlasováním, což prý znamená, že názor soudců nebyl jednotný a že se tudíž někteří ze soudců domnívali, že k porušení článku 8 došlo . Jako celek pak Soud většinou hlasů „došel k názoru , že článek 8 Úmluvy nelze použít obecně a vždy, když je ohrožen každodenní život stěžovatelky, ale pouze ve vyjímečných případech, kdy by nedostatečný přístup do veřejných staveb a do staveb určených k užívání veřejnosti stěžovatelce bránil vést její život takovým způsobem, že by došlo k ohrožení jejího práva na rozvoj osobnosti a práva navazovat a udržovat vztahy s ostatními lidmi a vnějším světem. V takovém případě by mohla být dána pozitivní povinnost státu, aby zajistil přístup do uvedených zařízení.“ A dále uvádí: „ Dle názoru Soudu stěžovatelka neuspěla při prokazování zvláštního vztahu mezi nepřístupností uvedených zařízení a zvláštními potřebami týkající se jejího soukromého života “ Soud kromě toho v rozsudku poznamenává, aniž by tomu přikládal rozhodující význam, že vnitrostátní orgány nebyly nečinné a situace se (po podání stížnosti k ESLP ) několik let zlepšuje, což připustili i sami stěžovatelé.“ To, co se nám tedy nepodařilo, bylo přesvědčit Soud, že existuje přímý a bezprostřední vztah mezi bariérami a naším soukromým životem. Je zřejmé, že naši následovníci budou muset lépe a pečlivěji prokázat souvislost mezi konkrétní bariérou a konkrétní újmou, která jim nastala. Jinými slovy, měli jsme se zaměřit nikoli na to, abychom doložili velký počet zbytečných bariér u modernizovaných provozoven, ale spíše na to, abychom na několika málo příkladech doložili, jak vozíčkářům a jejich rodinám tyto nesmyslné bariéry ničí život.

Vládní zmocněnec ČR Vít Schorm pro Právo těsně po zveřejnění rozhodnutí Evropského soudu korektně situaci zhodnotil slovy: „Stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že když náš stát nevyžadoval respektování příslušných ustanovení zákona o bezbariérovém přístupu do veřejných budov, tak to znamenalo zásah do jejich práv na rodinný život, což je garantováno článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“ . Je nám opravdu líto, že zatímco vládní zmocněnec, placený státem za to, aby stěžovatelům oponoval, hodnotí situaci korektně a objektivně a konstatuje, že stát nevyžadoval respektování příslušných ustanovení zákona o bezbariérovém přístupu do veřejných budov“, tak od významné představitelky zdravotně postižených přichází, navíc s odstupem několika let, hodnocení naší aktivity, které je naprosto zavádějící a nepodložené.

Nicméně to, že jste uznávaná představitelka zdravotně postižených, Vás ani v nejmenším neopravňuje k tomu, abyste bez znalosti faktů a na základě svých volných úvah a emotivně laděných soudů (či s vágním odkazem na hodnocení některých jednotlivých delegátů mezinárodní konference zdravotně postižených) zveřejňovala v souvislosti s našimi jmény scestné a nepodložené informace. Slovní spojení "manželé Zehnalovi" není abstraktní pojem, s nímž by každý mohl nakládat dle libosti. Jsou za ním lidé, kteří mají dvanáctiletou dceru, širší rodinu, okruh přátel a známých, své profese, svůj společenský život. Šíření takovýchto nepravdivých a zavádějících informací v novinách nás může poškodit, a to jak v osobním životě, tak i profesně. Chtěli bychom věřit, že to nebyl Váš záměr, že celá věc je nedorozuměním, které se dá napravit. Za nejlepší řešení bychom považovali, kdybyste v nejbližším čísle novin Můžeš svá zavádějící tvrzení uvedla na pravou míru a požádali jsme paní šéfredaktorku, aby nám Váš text dala před uveřejněním k dispozici.

Zmiňujete, že se o nás mluví na mezinárodnich konferencích proto, že jsme „příkladem těch, kdo požadují „všeobecnou přístupnost“ (terminus technicus) , kterou nehodlá žádný stát přijmout, namísto abychom uplatňovali právo na „vhodnou přístupnost“, která je zakotvena v zákonných normách.“ K tomu je nutno říci, že jsme nikdy nepožadovali všeobecnou přístupnost.

V dopise sice správně citujete, že jsme „ dokládali masivnost porušování bezbarierových norem, neboť jsme se domnívali , že je to klíčové“, ale z toho logicky neplyne požadavek na „všeobecnou přístupnost“, ale naopak požadavek na dodržování bezbariérovosti zakotvené v zákonných normách. Nahlédnutím do žádostí o přezkum kolaudačních rozhodnutí byste zjistila, že jsme nežádali, aby tyto přezkoumávané objekty byly zpřístupněny všechny, ale požadovali jsme dodatečné zpřístupnění tam, kde při přezkumu bude zjištěno porušení zákonnosti při kolaudaci. Zákonné normy nebyly dodrženy ani během stavebního řízení, ani při dodatečném přezkumu mimo odvolání dle § 65 správního řádu. V důsledku tohoto přístupu úředníků nebylo dosaženo nápravy ani tam, kde kolaudační rozhodnutí bylo zřetelně závadné a přezkumy byly podány v zákonné dvouleté lhůtě. Znovu opakujeme, že jediným cílem naší aktivity v r. 1994 bylo přimět úředníky na stavebním úřadě, aby začali dodržovat dvacet let platné zákonné normy natolik, aby nebyly znovu a znovu uváděny do užívání modernizované provozovny s jedním 5 – 10 cm zbytečným schodkem, nebyly vytvářeny nově budované chodníky s obrubníky či telefonní budky na nesmyslných betonových schodech (jaké postavil v r. 1993 Telekom po celé ČR). Cílem skutečně nebyla „všeobecná přístupnost“ , jak se nám snažíte podsouvat, ale přístupnost bazální a ostatně od r. 1994 jsme nikdy žádný další přezkum neiniciovali.

Vaše argumentace „na článek jsem měla jen velmi málo místa“ a „skoro polovina z mého pera nepochází a už vůbec jsem neměla vliv na to, co je v úvozovkách“ opravdu není moc přesvědčivá. Ani nás příliš nezajímá, za jaké situace jste se zněním článku souhlasila. Důležité není ani to, zda Vás to mrzí, ale to, co bylo zveřejněno a co si čtenáři přečetli. Nikdo z lidí, kterým jsme článek dali přečíst, nereferoval o tom, že z něj cítí, „jak nesmírně oceňujete naše úsilí, odvahu a vytrvalost, s jakou se stavíme proti bariérám“, ani to, že by naše jméno bylo v článku zmiňováno jako „příklad nepochopené snahy“. Ostatně pocit nepochopení ani nemáme: třeba novinář pan Radek Bajgar ve svém článku v Reflexu č.37 z 12.9.2002 pochopil podstatu problému velmi přesně a nebyl rozhodně sám. Je ovšem pravda, že onen nešťastný článek v Můžeš svědčí o nepochopení značném a že na malém prostoru dokázal udělat hodně pro to, aby se nepochopení šířilo. Je jen škoda, že zatímco nepostižení chápou podstatu problému zřetelně, některým zástupcům zdravotně postižených dělá proniknutí k meritu našeho sporu u Evropského soudu nepřekonatelné potíže.

S přihlédnutím k množství nepravd, polopravd a zavádějících informací, které se do článku podařilo dostat, je paní šéfredaktorkou nabízený prostor 1800 znaků včetně mezer velmi malý a neumožňuje uvést vše v plném rozsahu na pravou míru. Přesto v zájmu dořešení této trapné situace, kterou jste spolu s paní šéfredaktorkou Frantálovou vytvořily, ( a která nás už i tak stála zbytečně mnoho času a energie ) jsme na toto řešení přistoupili. Posíláme jí své stanovisko v rozsahu, který se rozhodla nám poskytnout, a doufáme, že se k této věci již nebudeme muset dále vyjadřovat.

zdá se, že jste nepřijali ani mou omluvu ani mou nabídku ke smíru. Nu což, nedá se nic dělat. Nic to nemění na tom, že si vážím Vaší snahy.
Jakkoliv se naše názory na způsob dosahování začlenění lidí se ZP liší, přece je zřejmé, že nám jde o podobné věci. Doufám tedy, že se časem dohodneme.

děkujeme za Váš mail i když neskrýváme, že nás naplnil údivem. Po jeho obdržení jsme si znovu velmi pečlivě přečetli Váš dopis datovaný 6. července 2005 a je nutno říci, že ani dnes jsme v něm slova jako „ omlouvám se“ nebo
„ promiňte“ nenašli. Proto Vašemu tvrzení o nepřijetí omluvy naprosto nerozumíme.

Co se týká nabídky ke smíru: nejsme s Vámi ve válce, ani se na Vás nezlobíme. Jen nevidíme důvod, proč by v novinách v souvislosti s našimi jmény měly být kýmkoli šířeny nesmysly, které nás staví do negativního světla. Pokud v následujícím čísle novin Můžeš budou tyto nepravdy s omluvou korigovány, nastane automaticky smír po kterém voláte.

Paní Hrdá v článku uvádí: „ Stěžovatelé se bránili tomu, že jde o „aktio popularis“ tj. veřejný prospěch. A v tom to je… Jinou cestou k začlenění do společnosti je totiž „desing for all“, tzn. úprava pro všechny. “

Zatímco v červnu 2005 v novinách Můžeš viděla paní Hrdá „hlavní chybu“ v tom, že naše požadavky byly „nepřiměřené“, a že jsme žádali i „v případech, které přiměřené nebyly“, po zjištění, že Evropský soud se takovýmto hodnocením vůbec nezabýval, je v srpnu 2005 pro změnu hlavní problém v tom, že jsme „se bránili tomu, že jde o „aktio popularis“, tj. o veřejný prospěch.“ Zdá se, že autorka článku svou argumentaci přizpůsobuje podle toho, co se jí zrovna hodí. Nicméně přistupme k obsahu jejího tvrzení:

V prvé řadě je nutno uvést, že slovní spojení „aktio popularis“ neznamená „veřejný prospěch“, ale jedná se odborný právnický termín, který označuje „žalobu ve veřejném zájmu“(cit.dle : Právnický slovník, D Hendrych a kolektiv, 2.vydání, nakladatelství CH – BECK 2001). Pokud tedy vedoucí katedry mezinárodního práva Univerzity Karlovy, pan prof. JUDr. Pavel Šturma DrSc, který nás u Štrasburského soudu zastupoval, během sporu odmítal, že se jedná o žalobu ve veřejném zájmu, pak byl jeho postup nejen naprosto profesionální, ale také jedině správný. Pokud by přistoupil na argumentaci vlády a připustil, že se o „aktio popularis“ jedná, pak by před Evropským soudem nebylo svoláno ani ústní projednávání a naše stížnost by byla odmítnuta již při předběžném šetření. Znovu opakujeme, že ani v českém právu ani u Evropského soudu nelze ve veřejném zájmu podávat jakoukoli stížnost či žalobu. To umožňuje pouze právní řád USA. Tuto skutečnost jsme již opakovaně vysvětlovali, naposledy v dopise adresovaném paní Hrdé ze dne 27. června 2005.

Nicméně z odmítnutí vládního tvrzení, že jde o „žalobu ve veřejném zájmu“, logicky neplyne, že by odstraňování bariér v souvislosti s naším podáním u Evropského soudu nebylo prospěšné, nebo že bychom my osobně odmítali „veřejný prospěch.“ Také to ani v nejmenším nezavdává důvod k tomu, aby naší aktivitu paní Hrdá stavěla do protikladu k „desing for all“. Naopak. Pokud na základě naší stížnosti k ES byla v Přerově zpřístupněna drtivá většina veřejných institucí (ČSSZ, Mě.Ú, dopravní inspektorát, výdejna občanských průkazů, přístup na nádraží, celnici, poštu atd. atd.), pak tyto objekty rozhodně nevyužíváme jen my dva či omezený okruh vozíčkářů. Odstranění zbytečných schodů v souvislosti s naší kausou nepochybně ulehčilo, ulehčuje a bude i v budoucnosti ulehčovat život nejen maminkám s malými dětmi, seniorům, ale i všem ostatním občanům z Přerova a okolí. Důsledkem naší aktivity je tedy nepochybně „design for all“, po kterém paní Hrdá volá.

Značné rozpaky také působí, když paní Hrdá svou vizi „úpravy pro všechny“ vysvětluje na „informačních systémech metra“. Již tvrzení, že nápisy s názvy stanic byly „původně určeny pro neslyšící“ nám připadá poněkud odvážné, neboť není zřejmé, podle čeho by se jinak ve stanicích metra orientovala zbylá populace. Výrok, že „studentka zahleděná do skript vítá, že se stanice ohlašují a mladík poslouchající se sluchátky CD si je přečte“ je sice pravdivý, ale podstata problému je naprosto jinde. A to v tom, že vozíčkáři se do metra donedávna vůbec nedostali, neboť také při výstavbě metra byla zákonná ustanovení o bezbariérové výstavbě masivně porušována. Převážně bezbariérové se stanice metra kolaudují až v časovém horizontu poté, co se bezbariérovostí v České republice začaly zabývat Evropské instituce. Kdo by si chtěl připomenout, jak to vypadalo se stavbou metra ještě v r. 1998, může si přečíst článek „Zádrhely stanic metra“ (zdroj: Noviny zdravotně postižených "Můžeš" č. 12/ 1998), kde ing. L. Strach CSc, konzultant bezbariérové výstavby v Praze, vypočítává, které stanice v rozporu s obecně závaznými právními normami nebyly zpřístupněny. Je udivující, že tyto skutečnosti musíme připomínat předsedkyni Pražské krajské rady zdravotně postižených až z Moravy.

Je samozřejmě lépe, je-li bezbariérovost chápana komplexně a v rámci jedné stavební úpravy jsou řešeny problémy vozíčkářů, neslyšících, nevidomých či jinak postižených. Nicméně drtivá většina obyvatelstva má zdravé nohy (slyší, vidí atd.) a můžeme tedy s jistotou říci, že podle statistického rozdělení daného Gaussovou křivkou bude vždy značné procento lidí, které bezbariérovost zajímat nebude a někteří budou dokonce proti bezbariérovým úpravám „a priori“. Z tohoto důvodu úvahy předsedkyně Pražské krajské rady zdravotně postižených o tom, že by se při naplňování zákonnosti u bezbariérových obecně závazných právních norem měl brát ohled na názor „ rozhořčené paní v parku“ či záviset na „naději, že se k našemu úsilí přidají i lidé bez postižení, protože i jim opatření budou vyhovovat“, nám zní jako špatný vtip. Jako v r. 1994, tak i dnes se domníváme, že cesta k odstranění zbytečných architektonických bariér vede přes úředníky stavebních úřadů, kterým zajišťování bezbariérovosti plyne jako povinnost ze zákona, a kteří jsou placeni z peněz daňových poplatníků za to, aby literu zákona uvedli do praxe. Jinými slovy: k zajištění bezbariérovosti je nezbytné přimět úředníky na stavebních úřadech k tomu, aby dělali to, co dělat mají.

Na rozdíl od paní Hrdé, která se snaží „usilovat o to, co může prospět všem“, my jsme si kladli skromnější cíle. Spokojili jsme se s tím, že se podařilo zpřístupnit významné instituce v okresním městě Přerově a že naše aktivita u nemalého počtu objektů zabránila vytváření dalších a dalších zbytečných architektonických bariér, že se zpřístupnila dodatečně řada komunikací a že se prostřednictvím zájmu médií zvýšilo obecné povědomí občanů o existenci tohoto problémů.

Je jen škoda, že paní Hrdá se k naší aktivitě veřejně vyjadřuje až po osmi letech po našem podání k Evropskému soudu . Je tedy „po bitvě generálem“ a v bezpečí několikaletého časového odstupu cítí potřebu hodnotit a posuzovat, co jsme v r. 1994 udělali špatně a jak jsme měli „správně“ postupovat. Je nám velice líto, že se tak aktivně neangažovala za bezbariérovost počátkem 90. let. Tehdy se po revoluci modernizovala drtivá většina obchodů a provozoven - bohužel v rozporu s obecně závaznými právními normami s architektonickou bariérou. Tehdy by její naléhavé volání po „úpravě pro všechny“ bylo podstatně prospěšnější a nepochybně by nám ušetřilo spoustu práce a starostí. Jistě bychom nemuseli v letech 1994 – 1996 po večerech suplovat práci těch, kteří měli tehdy ochranu zájmů zdravotně postižených v náplni práce a brali za ni peníze, a ztrácet čas vysvětlováním významu slovního spojení „aktio popularis“.