Stanovisko k článku J. Hrdé (podrobné informace http://www.zehnalovi.czechweb.cz/):

Na Evropský soud (ES) jsme se obrátili v r.1997 a naše podání se týkalo situace v přístupnosti služeb a úřadů v roce 1994. Ta byla tehdy zcela jiná než dnes. K jednotlivým výroků článku:

1) "…žalovali ČR, že neposkytuje občanům rovné příležitosti v přístupu snad do všech míst ve svém městě."

Šlo o nově rekonstruované budovy s jedním či několika málo schody, které i po rekonstrukci zůstaly bariérové. Jejich počet (219) měl poukázat na to, že kolaudování takových rekonstrukcí nebylo výjimkou, ale pravidlem.

2) "Nejen že prohráli, ale… se stali odstrašujícím příkladem!"

Vládní zmocněnec Vít Schorm rozhodnutí ES zhodnotil: „Stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že když náš stát nevyžadoval respektování příslušných ustanovení zákona o bezbariérovém přístupu do veřejných budov, tak to znamenalo zásah do jejich práv na rodinný život…“. V tomto smyslu jsme prohráli – neprokázali jsme, že bariéry ohrožovaly náš soukromý život.

3) "… chtěli zdokumentovat, jak je vše 'hrozné', pro zdravotně postižené neschůdné a nezdolatelné, a odvolávali se na to, že mají právo žít 'normálním životem'.

Nic takového jsme nedělali. Uváděli jsme, že úředníci vydávají kolaudační rozhodnutí, aniž by se zabývali možností bezbariérových úprav, a že je to v rozporu s platnými právními normami.

4) "Prostě chyběla ona 'přiměřenost', žádali i v případech, které 'přiměřené' nebyly."

ES se jednotlivými objekty a "přiměřeností" požadavku na jejich bezbariérovost vůbec nezabýval.

5) "Jako byste v románské rotundě… bourali příčky, rušili schody a budovali výtah jen proto, že tam několikrát do roka zavítá vozíčkář."

ES by podobně absurdní návrhy vůbec neprojednával. Naše podání neobsahovalo nic, co by toto přirovnání sebeméně opravňovalo.