Články 1 - o bariérách:

Naše reakce na články

Zdroj: Noviny o české legislativě pro zdravotně postižené SKOK DO REALITY č.3.ročník 2, vydané ve spolupráci s Ligou na ochranu vozíčkářů - asi 7/2001 (www.ligavozic.cz)

Přístupnost budov a objektů pro osoby s omezenou pohyblivostí: Situace se zhoršuje, avšak naděje na změnu existuje.
K následujícímu zamyšlení mě přinutilo časté nedodržování zásad přístupnosti staveb pro občany s omezenou schopností pohybu, zakotvených v doplňku stavebního zákona a v prováděcí vyhlášce už od roku 1994. Tento trend se za poslední roky prohloubil zejména v malých městech, vesnicích a okresech. Když hovořím s vozíčkáři z malých obcí o bezbariérových stavebních úpravách, často se diví; "U nás se nic takového neděje, kde žiješ ?"
Již sedm let je v platnosti zákon č.43/94 Sb, a prováděcí vyhláška 174/94 Sb. Za tu dobu se z miminka stane dítko školou povinně, osobnost mající již své místo na slunci. Zmíněná vyhláška však jako by stále zůstala miminkem. Dokonce i samí uživatelé staveb, vozíčkáři, velkoryse přehlížejí nedostatky, zvyklí si vstupovat do staveb oklikami, technickými vchody, nákladními výtahy, považují za samozřejmost existenci stávajících bariér a vytváření nových prostorů pro ně nepřístupných. Osobně se domnívám, že za tuto dobu by oba právní předpisy měly být vžité a projektanti, investoři, stavitelské firmy i úřady by jejich dodržování při navrhován(, realizaci a schvalování staveb měli chápat jako naprostou samozřejmost.
Jaká je však skutečnost? Stavební zákon a prováděcí vyhláška jsou sice známy, ale nejsou dostatečně dodržovány: úřady a především investoři je často obcházejí. Není divu, vždyť za porušování zmíněných předpisů není stanovena sankce. Chtěla bych poukázat na několik typických příkladů nedodržováni vyhlášky a podmínek stanovených v její příloze, jejichž důsledkem jsou zbytečné a především nepříjemné potíže pro vozíčkáře. Zcela běžně se třeba staví nové obchody či obchůdky se schodištěm. Pro rekonstruované obchůdky, v nichž lze řešení přístupnosti provést obtížně, vymysleli konzultanti SŽPZP tzv. technicko-organizační opatření spočívající hlavně v instalaci zvonků a přenosných rampiček. Zvonek je skoro vždy umístěn tak, že na něj vozíčkář nedosáhne - a pokud dosáhne, tak většinou zmizí krátce po nainstalování , nebo nefunguje. I když je na chodníku u rekonstruovaného obchůdku dost místa k vybudování rampy pro vozíčkáře, většinou k tomu nedojde (např. prodejna KODAK, Kubánské nám., Praha 10 nebo nový vchod do polikliniky na Chodově v Praze 4), neboť povinnost vybudovat při rekonstrukci bezbariérový přístup je pouze podmíněná (viz § 1 odst.4 vyhl.) a stavební úřad ani stavebníka k takovému činu nic nenutí. Bohužel jediným opravdu bezbariérovým prostředím jsou nová velkonákupní centra, v nichž se pravidelně najde i fungující a volně přístupné WC pro vozíčkáře.
Ve Strakonicích se na plaveckém stadionu vybudovala rampa do vnitřního plaveckého areálu. U této speciální stavby, jejímž účelem je zpřístupnění prostoru vozíčkářům však nebyl dodržen předepsaný sklon. Projektant si spletl procenta a úhlové stupně, takže rampa přes deset schodů má dvojnásobný sklon a lze ji použít pouze v doprovodu jistící osoby. Nedošlo tedy k osamostatnění vozíčkáře, ale podpořila se jeho závislost na doprovázející zdravé osobě. Užitek z této rampy nemají ani chodící osoby s omezenou pohyblivostí, pro které je výstup po schodišti obtížný. Na základě kritických připomínek se o celé záležitosti sice vedla dlouhá jednání, ale nestalo se dosud nic a mizerně použitelná rampa (nádherný příklad neúčelně investovaných peněz !) stále stojí na svém místě. Lidé, kteří nejsou důkladně seznámení s problematikou, si myslí, že takto vytvořené dílo je v pořádku, a přenášejí tuto chybnou zkušenost dále. Strmé rampy v různých podobách je možno vidět kdekoli. Nové bytové domy, resp. celé bytové komplexy budované soukromými společnostmi za účelem prodeje bytů do osobního vlastnictví jsou v současnosti velmi častým jevem. Stavební společnosti jsou přesvědčeny, že vozíčkáři a osoby s omezenou pohyblivostí stejně na koupi bytů nemají peníze, že je pro ně postačující výstavba obecních domů s byty zvláštního určení. Nové bytové komplexy tudíž leckde splňují povinnosti stanovené vyhláškou jen symbolicky - například návrhem náhradních vstupů garážemi nebo tzv. přípravou na umístění schodišťové plošiny, která spočívá v instalaci přípojky el. proudu v krabici na chodbě. Přitom šikmá plošina je zařízení vyvinuté pro přístup do stávajících staveb a výhradně pro vozíčkáře. Typickým příkladem je budované sídliště Zelené údolí v Praze, u něhož mi i kontrolující konzultant SŽPZP do telefonu přiznal, že neumí navrhnout bezbariérový dům postavený ve svahu. A zároveň se pochlubil návrhem oddělit v garážích prostor pro pěší komunikaci od prostoru pro auta žlutým pruhem. Jak hygienické! Názor, že kterýkoli nyní zcela zdravý obyvatel zmíněného sídliště se může následkem úrazu nebo onemocnění ocitnout na vozíku, raději nebudu příliš rozvádět. Takový obyvatel by při cestě z bytu ven musel sjet výtahem do garáží, projet k jinému výtahu, dostat se do dvorní části, přejet po rampě k dalšímu domu, vjet dovnitř, pak znovu zamířit výtahem do přízemí a nakonec zdolat venku po chodníku do kopce dalších téměř STO metrů, aby konečně stanul před svým vchodem, kam se zdravý člověk dostane po schodech za pár vteřin. Neumím si představit, jak by vozíčkář šel v noci odemykat dveře, kdyby od něj odcházela návštěva. A jak si bude chodit pro svou denní poštu ve schránce? Cítíte tu bezmocnost ? Vozíčkáři, maminky s kočárky i staří lidé, ti všichni mají právo bezpečně chodit do vlastního domu hlavním vchodem, a to samé musí platit i pro cestu do zaměstnání, na úřad, do obchodů, kulturních zařízení atd. Toto právo musí být v novostavbách respektováno, neboť je zakotveno v zákonech. A pokud projektant neumí toto hledisko zahrnout do svého návrhu, tak se to musí naučit, nebo by měl dělat jinou práci. Bezbariérovost musí umožnit samostatnost člověka.

Odstraňování bezbariérových úprav ve veřejných stavbách
Slavný. mág David Copperfield musí tiše závidět. U nás umíme nechat zmizet prostory mnohem levněji než on, a natrvalo. Jak se to děje? V souladu s vyhláškou 174/94 Sb. se postaví či zrekonstruuje např. restaurace, bistro a jiné veřejné stravovací zařízení, vybuduje se nový úřad či jiná veřejná stavba a vybaví se patřičnými rampami pro bezbariérový přístup a speciálním klozetem pro vozíčkáře. Za krátký čas provozovatel postaví na rampy třeba květináče a vstup se udělá z vchodu se schody, který byl při kolaudaci prezentován jako vedlejší, náhradní, únikový atd. Z toalety obvykle zmizí označení (někdy zůstane) a je zamknutá - údajně kvůli zneužívání vandaly. Po odemknutí se však ukáže, že místnůstka je využívána jako skladiště. Leckdy jsou také úplně vybourány stěny (po kolaudaci !) a o vzniklý prostor se rozšíří kuchyně, místo pro zaměstnance nebo třeba sklad. Při prostoru s jakým se hospůdka snaží o obsloužení co největšího počtu hostů, a vysokém nájemném se nelze divit; že provozovatel využívá každý čtvereční metr a dva metry čtvereční potřebné na málo využívanou kabinu s WC pro vozíčkáře považuje za přepych. V úřadech se toaleta většinou uzamkne a slouží výhradně zaměstnancům (příkladem budiž Finanční úřad Prahy 4 a 10), nebo se z ní vytvoří prostor pro ostrahu, na který se v projektu zapomnělo (viz Obecní dům v Praze). U všech benzinových pump na dálnici Praha - Bmo jsou kabiny s WC využity jako sklady všeho možného. Jak jsem zjistila, argumentem pro takové počínání je malá či nepravděpodobná návštěvnost těchto prostorů vozíčkáři. Jde o bludný kruh, protože vozíčkáři o těch skladištích v kabinách vědí, a právě proto WC u benzinových pump nevyužívají. Pokud speciální WC někde vůbec slouží, je k dispozici výhradně vozíčkářům, zatímco ostatní osoby s omezenou pohyblivostí, které chtějí toto zařízení využívat, tak učinit většinou nemohou, neboť shánění klíče v recepci nebo u prodejního pultu a hledání této kabiny je pro ně fyzicky obtížné a většinou se na tu vysokou mísu nedokážou vyšplhat. Je zřejmě nutné ptát se, zda je požadavek speciální kabiny s WC pro vozíčkáře správně stanoven a zda by nemělo dojít k úpravě tak, aby tato kabina byla součástí běžné toalety. Ta by pak sloužila i lidem na vozíku. Opravdu nevím, jestli je vozíčkář třetím pohlavím lidstva, nebo jde pouze o muže či ženy na vozíku... Je však možné, že požadavek na speciální kabinu je správný a popsaná nežádoucí situace je způsobena jen tím, že v této záležitosti neexistuje účinná kontrola a nejsou stanoveny sankce.

Nedostatečná kontrola dodržování stavebního zákona a prováděcí vyhlášky
Dosud jediným orgánem oprávněným vyjadřovat se k projektům staveb, kontrolovat výstavbu či rekonstrukci a jednat v těchto záležitostech se stavebními úřady a dalšími orgány státní správy je Sdružení pro životní prostředí zdravotně postižených v ČR (SŽPZP). Jako každé občanské sdružení je neziskové a má svoji správní strukturu: republikový výbor a také okresní a oblastní výbory. Protože není dost lidí na dobrovolnou práci, je oblastních výborů v republice jen několik a okresní výbor tvoří zpravidla předseda, který je zároveň konzultantem. Konzultanti jsou výkonnou složkou tohoto sdružení. Jsou odborně fundovaní skládají zkoušky způsobilosti, na kterých prokazují znalosti stavebního zákona a souvisejících právních předpisů - především těch, které se týkají zdravotně postižených lidí. Jsou zaměstnáváni formou dohody o pracovní činnosti, která se stejně jako u všech ostatních občanských sdružení každoročně obnovuje. V dohodě je vymezen počet pracovních hodin v měsíci, který je úměrný poskytnuté státní dotaci. Objem maximální odvedené práce za měsíc tak má konzultant omezen na úroveň srovnatelnou s prací vykonávanou na poloviční úvazek.
 

Konzultanti jsou převážně lidé v důchodovém věku, kteří si tímto způsobem vylepšují starobní důchod a sebevědomí, dále někteří projektanti na vedlejší pracovní úvazek a také několik zdravotně postižených občanů, kteří jsou především nadšeni pro věc. Náplní práce konzultantů je odborná poradenská činnost: poskytují ji projektantům, stavebním úřadům a každému, kdo z profesního či soukromého důvodu požádá o radu týkající se přístupnosti budov a objektů pro zdravotně postižené občany. Konzultanti se v rámci své činnost nezabývají projektováním. Konzultanti vydávají stanoviska k projektům staveb za účelem územního a stavebního řízení, kontrolují průběh stavby či rekonstrukce a posuzují provedení kolaudace. V okamžiku předání stavby do užívání jejich pravomoci končí. Za zmíněná stanoviska nic neplatí ani investor, ani projektant či organizace státní správy - konzultanti je vydávají zdarma. SŽPZP zaměstnává po celé republice asi 65 konzultantů (například na celou Prahu jsou čtyři konzultanti, na Bmo a okolí také čtyři; někteří konzultanti mají na starosti stavby v několika okresech. Ti jsou schopni při stanoveném počtu pracovních hodin zvládnout za rok nejvýše dvacet tisíc záležitostí. Nemohou proto kontrolovat stavby osobně, většinou jim musí postačit projekt a důvěra v jeho přesnou realizaci. Český statistický úřad uveřejnil na svých internetových stránkách tato čísla:
 

Z uvedeného přehledu Lze usoudit, že celkový rozsah působnosti SŽPZP je vzhledem k množství vydaných stavebních povolení nedostatečný a konzultanti se mohou zabývat jen některými náhodně vybranými stavbami. Tuto nahodilost by měl nahradit důsledný a systematický přístup k dané problematice, jinak bude většina budov a objektů v naší zemi i nadále bariérová. Na současna nepříznivé situaci mají svůj podíl i další skutečnosti. SŽPZP není složkou státní správy a stavební úřad nemá ze zákona povinnost doplnit projekt stavby znaleckým hodnocením dodržení zásad přístupnosti pro osoby s omezenou schopnosti pohybu. Záleží pouze na rozhodnutí stavebního úřadu, zda hodlá odborných služeb konzultanta využívat, zda si nechá poradit nebo rozhodne, že určitá stavba posouzení z hlediska přístupnosti pro zdravotně postižené nepotřebuje. Zároveň stavební úřad nesmí požádal o takový posudek nikoho jiného než SŽPZP. Konzultanti tohoto sdružení tedy mají odpovědnost za správnost řešení přístupnosti, ale ta není právně zakotvena. Stanoviska SŽPZP proto nejsou rovnoprávná stanoviskům nožek státní správy (hygienici, životní prostředí, požární bezpečnost, památkáři atd.), mají jen poradní váhu. V případě, že nejsou ustanovení stavebního Zákona a prováděcí vyhlášky dodržena, není stanoven postih. Existuje pouze možnost podat žalobu pro nedodržení zákona a podstoupit soudní řízení. To je však velmi problematické: nikdo se nechce angažovat například kvůli jednomu schodu v novém obchodě, který sice je nedodržením vyhlášky 174/94, ale je všeobecná považován za nedostatečný důvod pro vyvolání soudního řízení. Ačkoliv se takové "maličkosti" nacházejí téměř u každé starší budovy a také u novostaveb! Zatímco třeba hygienické předpisy se musí dodržovat í během provozu stavby, neboť hygienici mají povinnost provádět pravidelné kontroly, nad bezbariérovostí v průběhu užívání stavby dosud žádná kontrola není stanovena: Ano, i vozíčkář si může stěžovat, může se dokonce soudit. Výsledek takového postupu však ještě nikdy nevedl k bezbariérovým úpravám, pokud o ně neměl zájem vlastník budovy či provozovatel zařízení.
 

Východisko ze současného stavu
Domnívám se, že je nutné vytvořit složku státní správy, která se bude odborně a systematicky zabývat problematikou přístupnosti staveb pro všechny skupiny lidí a která také bude důkladně kontrolovat dodržování existujících právních předpisů, a to na celém území naší republiky. Tento názor se stále více objevuje i při diskusích vozíčkářů, což je důležitý poznatek: právě oni totiž mají (spolu s ostatními osobami s omezenou pohyblivosti a maminkami s kočárky) z bezbariérových stavebních úprav největší užitek. Zároveň se vznikem zmíněné instituce by samozřejmě musela proběhnout odborná příprava jejich pracovníků. Ti by měli být vybavení odbornými znalostmi ze stavebnictví včetně příslušných právních předpisů a také by si měli osvojit alespoň základní informace o důležitých oblastech života zdravotně postižených lidí (základní typy zdravotního postižení, kompenzační pomůcky, sociální služby atd.). A na závěr něco optimistického. Nová vyhláška, která by měla nahradit známou vyhl.174/94 o přístupnosti staveb, je nyní v připomínkovém řízení a možná ještě letos obohatí Sbírku zákonů ČR. Věřme, že bude jednoznačnější v řešení přístupnosti staveb než ta stávající, že ji úřady budou brát vážně a že umožní vozíčkářům a dalším osobám s pohybovým handicapem rovnoprávné a důstojné spolužití s ostatními občany.
                                                                                                                                                   Jitka Kadlecová

Pustím se do střídmé polemiky s autorkou. Jsem přesvědčen, že i když nová vyhláška bude sebelepší a její odstavce neotřesitelně pregnantně formulované, nezmění se nic. Nezmění se dokud zákon jednoznačně neurčí sankce za nedodržení jednotlivých odstavců a dokud se nenajde organizace nebo kyklopský jedinec, který začne plnění zákona a vyhlášek důsledně vyžadovat, jak jinak, soudně. Nevěřím, že náš stál přijme dalších cca 100 až 150 úředníků, snad i víc, kteří budou věnovat osm hodin své pracovní doby architektonickým bariérám. Podle mého názoru by vše vyřešila odborná poradenská služba, aby úředníci měli kde získat informace, a tlak vytvořený několika soudními procesy. Ovšem poradenská služba firmy, která je schopna nést za své rady odpovědnost; rozhodně ne občanské sdružení několika desítek penzistů. Problematice bariér se chceme na stránkách Vozíčkáře věnovat i nadále. Počkejte příště!
                                                                                                                                              Zdeněk Škaroupka
 

Zdroj: Noviny zdravotně postižených " Můžeš " 3/1998:

Je nutno stavební zákon respektovat?

V roce 1994 byla schválena novela stavebního zákona 43/1994Sb., kterým se mění a doplňuje stavební zákon. Každá nová stavba nebo rekonstrukce musí být v částech určených pro veřejnost bezbariérová. Projížděla jsem Brnem a všechny rekonstrukce, které jsem viděla byly bariérové. Např.: lékárna na Mendlově náměstí byla kdysi bezbariérová. Dnes po rekonstrukci je vybudován jeden schod a zúžené dveře. Na můj dotaz vedoucí lékárny odpověděla: " Konzultační středisko pro životní prostředí nám rekonstrukci schválilo a doporučilo nám zakoupení lyžin pro vozíčkáře a instalaci zvonku se znakem vozíku. Lyžiny máme zakoupené." K tomu stačí dodat jediné. I kdyby lyžiny instalovali, tak vozíkem nelze projet dveřmi. Na zvonek mnozí nedosáhnou nebo by mohli při natahování se ke zvonku vypadnout z vozíku. A tak opět stojíme na chodníku jako prosebníci. Druhý případ. Zvonek na Magistrátu města Brna je umístěn ve výši 140 cm. Jsi-li malé postavy, máš smůlu. Počkej, až půjde kolem spoluobčan a požádej, aby ti zazvonil. V případě, že sedíš na vozíku a nemáš-li ruce dlouhé jako chobotnice, taky nedosáhneš. Předpis praví, že zvonek má být umístěn ve výši 120cm. Kdo dal souhlas ke změně předpisů?
Ptám se, jak pracuje Konzultační středisko pro životní prostředí? Kdo je podepsán pod souhlasem k instalaci bariér? Co dělají v Brně sami zdravotně postižení? Proč k tomu mlčí? Proč není podána stížnost na stavební úřad pro porušení zákona? Zdraví občané bezbariérovost nepotřebují, je to naše parketa! V č. 3/95 novin Můžeš jsme psali o Zlíně, kde byla podána stížnost na porušení stavebního zákona a náprava byla učiněna. Věřím, že někdo bude reagovat na můj článek a odpoví na mé dotazy.
                                                                                                                    Text a foto: Mgr. Alena Sedlačíková
 

Zdroj: Noviny zdravotně postižených " Můžeš " č. 12/ 1998

Zádrhely stanic metra

Zdálo se, že všechny nové stanice pražského metra budou už běžně přizpůsobeny i pro vozíčkáře. O jiné zkušenosti však svědčí sdělení ing. L. Stracha CSc, konzultanta bezbariérové výstavby v Praze: Za závažnou skutečnost z praxe našeho Konzultačního
střediska považuji, že se nám přes vynakládané úsilí nedaří prosazovat postupné zpřístupňování metra a to přestože Program rozvoje města - Praha 2010 a stavební právo (stavební zákon a navazující vyhlášky) jsou na naší straně. Tak zůstaly nevyužity možnosti zpřístupnění stanice Želivského (v souvislosti s výstavbou hotelu Don Giovanni) a stanice Nám. Republiky (v souvislosti s výstavbou hotelu Metropol a Hypobanky). Ztracena (asi navždy) zůstane nepochybně možnost zpřístupnění stanice Anděl (v souvislosti s výstavbou obchodně administrativního centra Zlatý Anděl) a ohroženo je i zpřístupnění stanice Karlovo nám. (v souvislosti s výstavbou Skandinávského centra). Příčinami tohoto nežádoucího vývoje je skutečnost, že příslušné pozemky jsou městem předávány investorům - stavebníkům bez závazku (věcného břemene) týkajícího se zpřístupnění metra a nesladění investičních záměrů DP-Metra s příslušnými stavbami. Jako hubený pozitivní výsledek našich snah v posledních letech můžeme uvést pouze stanici Dejvická a podchod stanice Můstek u Jindřišské ul. (v souvislosti s rekonstrukcí tzv. Wiehlova domu)."
(aw)
 

Zdroj: Noviny zdravotně postižených " Můžeš " 2/2000

Schody, schody, schody

Pražská Vinohradská třída nepatří sice k vnitřnímu centru hlavního města, ale přesto je to jedna z páteřních ulic docela luxusní městské čtvrti. Stoupá od Václavského náměstí zhruba dva kilometry až k Vinohradským hřbitovům. Nutno říci, že pro vozíčkáře je to projížďka dosti tristní. Jedna z nejdůležitějších pražských obchodních tříd dává bezohledně najevo, že člověk na vozíku není pořád považován za zákazníka. Hospod, restaurací, barů a bufetů je tu zhruba třicet, bezbariérový přístup nenajdete nikde. Zkusme jen dolní polovinu Vinohradské třídy směrem od Václavského náměstí. Pizzerie Goldex je lepší, nově rekonstruovaný podnik slušné gastronomické i architektonické úrovně. K dvoukřídlým vstupním dveřím vede pět mohutných schodů. Pro vozíčkáře nepřístupno. Součástí téhož podniku je restaurace Nad rozhlasem. Třetí cenová, trochu zakouřený lokál. Vstup z ulice slušný, tak tak široké jednokřídlé dveře. A pak zrada. Dva schody směrem dolů. Přístupné jedině s dopomocí přátel. O pár metrů dál najdete Cafe Astoria, klidná cukrárna. Interiér pro vozíčkáře dostatečně prostorný, ale z ulice vedou dva schody a dveře jsou příliš úzké. Pizzeria Modrá zahrada. Moderní interiér. Úzké dveře a za nimi hluboké schody kamsi do podzemí. Použitelné jen v případě, že byste chtěli spáchat sebevraždu. Po dalších padesáti metrech bar. Club No 45. Prostorný interiér, dvoukřídlé dveře, ale čtyři schody z ulice.
Radiopalác je restaurace s mnohaletou tradicí. Dnes je tu především herna Binga a automaty. Z ulice nízký překonatelný stupeň, pak široké schodiště o devíti schodech do půlpatra. Samotný rozlehlý interiér je bezbariérový. Přístupné s dopomocí. Ujedete dalších sto metrů. Restaurace s hudbou U starých přátel. Schodiště do hlubin. Restaurant u tržnice. Lidovka použitelná tak na rychlý oběd. Dva schody z ulice, pak do pravého úhlu dalších šest schodů vzhůru. Úzký prostor, ve kterém se nelze vytočit. Absolutně nepřístupné i se svalnatými přáteli. A tak dál. Na celé Vinohradské třídě není jediný podnik s bezbariérovým vstupem. Pouze v hotelu Tříska, který je momentálně v rekonstrukci, vám řeknou, že po úpravách s vozíčkáři počítají.
Původně jsem chtěl cynicky zažertovat, že na Vinohradech mají bezbariérový přístup jedině hřbitovy, ale musím uznat, že tak úplně to není. Bez problémů se dostanete do stařičkého kina Ilusion, do hypermoderní Vinohradské tržnice a prodejny luxusního nábytku Domus. Tahle sestava starých a nových budov ukazuje, že to není věc modernosti, ale ochoty vyjít vstříc těm, kteří užívají místo nohou kola. A Vinohradská třída ukazuje ochoty opravdu jen to nejmenší minimum..
                                                                                                                                                     Tomáš Feřtek