Reakce na články:

Zdroj: Nové přerovsko ze dne 15.2.2002. Ve Štrasburku budou posuzovat diskriminaci českých vozíčkářů ( ilo)

"Od r. 1994 musí mít podle stavebního zákona nově postavené a zkolaudované objekty bezbariérový přístup. Zmíněný vstup musí mít podle zákona objekty, pokud to ze závažných důvodů není vyloučeno. Stavební úřad potom zkoumá, zda v daném případě tyto důvody existují" pokračuje Just

Nezbývá než zopakovat, že v České republice úředníkům stavebních úřadů ukládá povinnost zajistit výstavbu bez architektonických bariér již 26. rok prováděcí vyhláška k stavebnímu zákonu č. 83/1976 Sb. o obecně technických požadavcích na výstavbu, která stanoví v § 3, že "při navrhování a provádění staveb se uplatňují ... zejména požadavky na užívání staveb osobami se sníženou schopností pohybu". Od roku 1985 byla tato povinnost upravena samostatnou zákonnou normou - vyhl. č. 53/1985 Sb., jejímž jediným předmětem byla úprava podmínek při výstavbě pro tělesně postižené občany (v platném znění dnes 17. rok v platnosti), kterou byli pracovníci stavebních úřadů povinni se řídit.

V článku se dále píše "Plošina, která pomůže vozíčkáři překonat barieru několika schodů, stojí okolo 200 tisíc korun." To je pravda, jenom nerozumíme tomu, proč je tato skutečnost uváděna v souvislosti s přezkumem kolaudačních rozhodnutí, které Jitka Zehnalová spolu s okresním výborem Svazu pro životní prostředí zdravotně postižených v ČR v prosinci 1994 iniciovali u 219 provozoven v Přerově. Objekty, kde jsme tehdy žádali o přezkum kolaudačního rozhodnutí, neměly "několik schodů" k jejichž překonání by bylo potřeba instalovat plošinu (s výjimkou objektů , v nichž sídlí státní a jiné instituce veřejného významu - OSSZ, poliklinika, policie a pod). Tvrdíme, že kdyby úředníci dodržovali zákon a vyhlášku během celého stavebního řízení, tj. od projektové dokumentace, byly by náklady u značné části objektů minimální. Již v dopise městskému zastupitelstvu uvádíme , že neočekáváme, že by všechny objekty byly přebudovány na bezbariérové.
x


MF Dnes 7.února 2002: "Změní kvůli žalobě úředníci chování?"

V článku se píše: "V západní Evropě začaly úřady masově budovat bezbariérové přístupy už v 60. a 70. letech. V Česku však tuto problematiku podrobně řeší až zákon a vyhláška z r. 1994." Tato argumentace neodpovídá skutečnosti. Povinnost zohledňovat přístupy z hlediska potřeb postižených lidí plyne úředníkům již 26.let - § 3 vyhl. č. 83/1976 Sb - o obecně technických požadavcích na výstavbu - prováděcí vyhláška ke stavebními zákonu. Samostatná právní norma v platném znění je 17. rok v platnosti - vyhl. č. 53/1985 Sb. U naprosté většiny objektů však nebyla dodržena - viz hlavní strana.

Paní Eva Hašková z ministerstva pro místní rozvoj v článku tvrdí, že "bezbariérový přístup musí mít všechny nové či zrekonstruované budovy veřejného významu, které nyní procházejí kolaudací". Dále se v článku uvádí, že "Mezi stavby veřejného významu zákon zahrnuje veškeré státní úřady, soudy, banky, zdravotnická zařízení, ale i hotely a benzinové pumpy". K tomu je nutno říci, že žádná bezbariérová vyhláška nezná termín "stavby veřejného významu". Již zmiňovaná vyhl. č. 53/1985 Sb. v § 2 stanoví rozsah platnosti - a) bytové domy, b) domy s byty určenými pro bydlení invalidních osob, ústavy pro tělesně a mentálně postižené c) občanské vybavení a d) pro výrobu. Přičemž občanským vybavením se podle § 3 rozumí stavby pro: a) správu a řízení, b) služby, obchod a veřejné stravování, c) tělesnou výchovu, d) školství a kulturu, e) zdravotnictví a sociální péči, f) veřejnou dopravu včetně komunikací, g) motorismus, h) dočasné ubytování v částech určených k užívání veřejností. To je rozsah platnosti od r. 1985. Následné vyhlášky jej jenom rozšiřují a zpřesňují, nikoli suspendují.

Je namístě také rozlišit nově postavené objekty a objekty modernizované ve staré zástavbě. U nově postavených objektů povinnost mít alespoň jeden bezbariérový vstup do částí objektu určených k užívání veřejností plyne od r. 1985. U modernizací a adaptací stávajících objektů tato povinnost plyne taktéž, jen vyhláška nepožadovala, aby byly splněny všechny její požadavky, ale úředníci mohli v souladu s § 2 odst.4 Vyhl. č.53/1985 Sb. zajistit bezbariérový přístup "přiměřeně" ,s přihlédnutím k aktuální situaci a konkrétnímu objektu. U většiny jak nových, tak modernizovaných a adaptovaných provozoven nebyla tato zákonná norma dodržena - viz " hlavní strana". V r. 1994 zmiňovanou vyhl. nahradila vyhl. 174/1994 Sb., která ukládá u staveb již dříve uvedených k užívání zajistit bezbariérovost "pokud to ze závažných důvodů není vyloučeno". V r. 1994 došlo na návrh poslance Krásy k novelizaci stavebního zákona, který byl přes odpor vlády přijat jako zákon 43/1994 Sb. a který ukládá nevydat kolaudační rozhodnutí, není-li bezbariérovost respektována. Také tyto zákonné normy nejsou zcela dodržovány ani Přerově, ani jinde po celém území České republiky - viz. "články o architektonických bariérách".
 

" Pokud tam cesta pro vozíčkáře není,nesmí stavební úřad kolaudaci vydat" říká Hašková. V praxi však existuje mnoho výjimek. Bezbariérovou úpravu nedoporučí památkáři...."

Sami nemáme osobní zkušenost s tím, že by památkáři v Přerově sami bránili zpřístupnění některé budovy, ale zažili jsme opakovaně, že se při přezkumu kolaudačních rozhodnutí správní úředníci vymlouvali, že objekt nebylo možno zpřístupnit, protože se nachází v městské památkové zóně. A zatímco např. u Městského informačního centra (viz. Galerie) to byl jeden z argumentů, který podle jejich názoru bránil zpřístupnění, na druhou stranu nikomu z nich nevadilo, že při adaptaci byly do "historického" objektu osazeny kovové dveře se skleněnou kupolí.....Ostatně například ve Vídní jsou zpřístupněny budovy, které nechala postavit Marie Terezie, a nevadí to ani místním památkářům, ani nikomu jinému. Stejně jsou zpřístupněny historické budovy v Paříži či kdekoli v civilizovaném světě, takže zjevně nadužívané výmluvy českých úředníků, že objekt není možno zpřístupnit, protože "je chráněn památkovou péčí", jen stěží obstojí.
x.

 


MF Dnes 7.února 2002: "Dva vozíčkáři podali žalobu na český stát"

V článku se píše: "Zehnalovi požadují odškodné." Toto tvrzení je zavádějící. Evropský soud není instituce, po které by se dalo požadovat jakékoli "odškodné". Na ESLP ve Štrasburku se může člověk, který spadá pod jurisdikci státu (tedy ne jenom občan) , který Úmluvu ratifikoval, obrátit s žádostí o přezkoumání, zda stát neporušil práva garantovaná Úmluvou, kterou se zavázal dodržovat. To je veliká vymoženost. Například Všeobecná deklarace o lidských právech a základní svobodách sice lidská práva vyhlásila, ale v principu tato práva nebyla vymahatelná. Naproti tomu pokud Evropský soud zjistí porušení Úmluvy, je jeho rozhodnutí pro smluvní stranu závazné. V případě, že zjistí porušení Úmluvy, může přiznat takzvané "spravedlivé zadostiučinění", pokud povahu bezpráví nelze zhojit vnitrostátními mechanismy. Toto spravedlivé zadostiučinění může být reálné, symbolické, nebo nemusí být přiznáno vůbec. To závisí jen a jen na soudcích. Pokud je nám známo, při posledním sporu, který ČR prohrála, spravedlivé zadostiučinění přiznáno nebylo.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že není pravdivé ani tvrzení, "že pokud nám dá Soud za pravdu, mohou se odškodnění domáhat tisíce postižených". Na Soud se obrací lidé z celé Evropy ročně s cca 5000 podáními a jen asi 30 procent jejich uznáno hodných přezkoumávání a cca 10 procent je přijatelných. Nutnou podmínkou je, aby byly vyčerpány všechny vnitrostátní prostředky nápravy, což v praxi znamená doložení zamítavého stanoviska Ústavního soudu, je-li v zemi zřízen. Pokud je nám známo, Evropský soud se nezabývá dvakrát jednou a toutéž kauzou, pokud nejsou známy nové skutečnosti, které by k tomu opravňovaly. Rozhodně se nelze k naší žalobě "připojit", jak nám již nabízeli někteří postižení. Pokud mají nějaký vlastní problém, budou se muset domáhat svých práv individuálně, každý za sebe, a teprve pokud na vnitrostátní úrovni neuspějí, mohou sami podat česky psanou stížnost (splňující strukturou dané formální náležitosti) k ESLP ve Štrasburku. Musí ale svá tvrzení, že došlo k porušení Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, umět doložit. Evropský soud není instituce, kde by si kdokoli mohl stěžovat na cokoli. Na druhou stranu je-li podezření, že došlo k porušení Úmluvy, může Soud uhradit náklady právního zastupování, tak jak se to stalo nám......

I když zástupce ministerstva spravedlnosti tvrdí, že je to "rarita", aby vozíčkář žaloval stát, evropské instituce jsou na tuto možnost připraveny. Do soudní síně se vozíčkář dostane pomocí plošiny. Nejen budova Soudu, ale i ostatní budovy Rady Evropy ve Štrasburku jsou bez bariér, vozíčkář se všude bez potíží dostane. Naproti tomu v České republice nejsou ani po revoluci zpřístupňovány ani mnohé nově stavěné stanice metra , ačkoli pravděpodobnost, že člověk na vozíku navštíví pražské metro je skutečně výrazně vyšší, než že vozíčkáře potkáte v budově Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
 

 

Mladá fronta DNES - Střední Morava - 26.10. 2001 Městům chybí bezbariérové byty

V článku se uvádí: "Bezbariérových bytů je totiž stále nedostatek i přesto, že města v kraji vybudovala jen za poslední dva roky desítky nových bezbariérových bytů. Krajské město Olomouc má podobných bytů šestapadesát, ale v šuplíku leží dalších dvaašedesát žádostí. Ročně se uvolní jeden, nanejvýš dva byty, takže získat jej je opravdu těžké. Rádi bychom budovali další, ale vždy je to o penězích,"

Je však nutno připomenout, že povinnost stavět určité procento z plánované bytové výstavby bezbariérově plynula dle vyhl. č. 53/1985 státu již druhé desetiletí. Ani toto ustanovení však nebylo ze strany stavebních úřadů po celou dobu dodržováno a pokud dnes musí být vytvářeny bezbariérové byty rekonstrukcemi ze staré zástavby, které stojí "nemalé peníze", je tuto situaci nutno označit za "sklízení ovoce" - za důsledek porušování bezbariérové vyhlášky při schvalování ve stavebním řízení nově stavěných panelových či jiných obytných domů v uplynulých 17 ti letech.
 

 

Nové Přerovsko 15.3.2002 V Přerově zvažují bezbariérový přístup na bazén (iol)

Autorka článku uvádí: "Krytý bazén, který je v Přerově v provozu od r. 1978, podle stavebního zákona nemusel disponovat bezbariérovým vstupem, ten musí mít pouze ty objekty, které byly kolaudovány po r.1994".

Ke korekci tohoto tvrzení je možno doporučit jediné. Nahlédnout na § 3 písm. h "vyhlášky č. 83/1976" (v době kolaudace bazénu druhým rokem v platnosti). Nicméně je nutno říci, že ani v Olomouci, ani v Prostějově nebyl původně vybudován bazén jako bezbariérový, jen tamní správní úředníci projevili vstřícnost k potřebám handicapovaných, takže přerovští vozíčkáři, když si chtějí zaplavat, musí již řadu let jezdit tam. A jen na okraj: o přezkum kolaudačního rozhodnutí krytého bazénu jsme nežádali, ani jsme si ve Štrasburku "nestěžovali", pouze jsme pravdivě odpověděli na otázku Evropského soudu z konce minulého roku na druh a počet zařízení a služeb, které jsou v Přerově stále nepřístupné.
Jsme rádi, že zodpovědní představitelé města Přerova velkoryse zvažují nákup moderního bazénového zvedáku Dipper, který bude nepochybně bezpečnější a pohodlnější než například ten za pár tisíc "na kliku" který používají již řadu let v Prostějově. Na druhou stranu nás poněkud překvapilo, když jsme se dočetli, že pracovníci Technických služeb přemýšlejí o vyčlenění jedné plavecké dráhy pouze pro tělesně postižené. Myslíme si, že přínosnější by bylo, kdyby během koupání veřejnosti byla vyčleněna 1 či 2 dráhy jenom pro ty, kteří chtějí v klidu plavat , a ve zbytku bazénu si mohou ostatní skákat, dovádět či skotačit, tak jak se to již řadu let osvědčuje na prostějovském bazéně. Domníváme se, že zřízení takovýchto samostatných plaveckých drah při koupání veřejnosti by uvítali všichni.
 

 

RESPEKT 12 (18- 23.3.2002) Vozíčkáři jedou do Štrasburku

Vládní zmocněnec Alois Dvořák uvádí: "Přes dvě stovky obchodů a provozoven přece ke svému životu nepotřebují a navíc v Přerově žije sotva 40 vozíčkářů .Stát přece musí zohledňovat i potřeby jiných postižených".

Nevíme, kolik žije v Přerově vozíčkářů, ale k předmětu sporu je tato skutečnost irelevantní. Pro informaci panu Dvořákovi je nutno uvést, že vyhláška nehovoří explicitně o vozíčkářích, ale osobách se sníženou schopností pohybu, mezi které jsou řazeni nejen handicapované osoby, ale i lidé staří a také matky s malými dětmi.....Vyhláška rozhodně nebyla přijata kvůli nám a proto je úvaha, zda potřebujeme či nepotřebujeme přes dvě stě obchodů, absurdní. Meritum sporu je v tom, že v České republice platí 17. rok v platném znění obecně závazná právní norma, jejímž jediným předmětem je úprava podmínek výstavby pro osoby se sníženou schopností pohybu, která u naprosté většiny provozoven nebyla dodržena. Zatímco pro vládního zmocněnce je zřejmě porušování obecně závazných právních norem natolik standardní záležitostí, že požadavek na dodržování vyhlášky a zákona považuje za "naprosto neadekvátní, ad absurdum vyvedenou reakci", my naproti tomu považujeme za zcela absurdní názor pana Dvořáka, že to, zda obecně závazná právní norma bude či nebude při výstavbě dodržena, souvisí s aktuálním počtem vozíčkářů v tom či onom městě.
Není nám také zřejmé, proč by měl státní úředník určovat, kolik a jakých obchodů či provozoven bude handicapovaný člověk ve svém městě potřebovat. Ostatně nikdy jsme netvrdili, že se při přezkumu jedná o ty objekty, které bezprostředně souvisí s každodenním uspokojováním našich životních potřeb. Vyřizování nejrůznějších záležitostí na úřadech (vystavení živnostenského listu, povinné podání přehledu podnikatele na OSSZ, jednání u soudu, prodloužení platnosti občanského průkazu či cestovního pasu a pod.), nákup zboží dlouhodobé spotřeby, podání doporučeného dopisu či balíku na poště, návštěva lékaře či nějakého kulturního zařízení zajisté nejsou každodenní potřeby, nic to však nemění na jejich naléhavosti a na skutečnosti, že nepřístupnost těchto objektů brání handicapovaným svobodně se rozvíjet a realizovat svou osobnost aktivitami profesní či společenské povahy. Pokud samotné množství podnětů na něco ukazuje, pak zejména na to, v jak masovém měřítku jsou úředníky obecně závazné právní normy porušovány.
Na závěr je nutno ještě "smeknout klobouk " před autorem výše uvedeného článku, panem Janem Brabcem. Na to, že informace v článku obsažené neobdržel od nás, tak toho
"vyšťoural" docela dost.
 

Nové Přerovsko č. 11  ze dne 15.3.2002  První autobus pro vozíčkáře

Ačkoli rozhodnutí o nákupu citibusu je zcela samostatná záležitost, která nijak nesouvisí s naší stížností ve Štrasburku, dovolte nám k nákupu moderního citibusu pro Přerov pár poznámek:

Zpřístupnění MHD dopravy pro vozíčkáře je nepochybně záslužná činnost, např. v Olomouci na vybraných linkách jezdí autobusy s plošinou již řadu let. Na druhou stranu bychom rádi upozornili, že to, co potřebuje vozíčkář, není "moderní citibus za 7,5 milionu", ale zejména plošina, kterou by se do autobusu dostal, jejíž instalace do stávajícího autobusu nestojí více než 400 000,- Je proto nutno říci, že jeden takto vybavený moderní
(a drahý) citibus neřeší problém dopravy vozíčkářů MHD, neboť je nutno zařadit na linku dostatečný počet autobusů s plošinou, jejichž příjezd by byl předvídatelný podle jízdního řádu. V civilizovaných zemích bývá vybaven plošinou cca každý třetí autobus na lince. Samozřejmě nevíme, jaké plány má v tomto směru město Přerov, kolik by bylo potřeba autobusů s plošinou, aby jezdily v přijatelné frekvenci, ani z jakých zdrojů mají radní přislíbeny finance na zaplacení dalších takto nákladných citibusů. Pokud plánují zakoupení dalších a mají na jejich zakoupení přislíbeny finanční zdroje např.z programu PHARE, Konta Bariéry či státního rozpočtu, který má (pokud jsme správně informováni) na tento účel vyčleněné finance, pak je to jejich rozhodnutí, které nebudeme komentovat. Pokud je však "první autobus pro vozíčkáře" také na dlouhou dobu poslední a nepodaří-li se systém bezbariérové autobusové dopravy v Přerově uvést do praxe, pak je jeden moderní citibus pro vozíčkáře nepříliš přínosnou investicí. Netvrdíme, že by to byly zcela vyhozené peníze, neboť citibus nepochybně ocení i jiné skupiny osob se sníženou schopností pohybu, například staří lidé a matky s kočárky či malými dětmi. Ostatně si ho i zaslouží. Jenom bychom byli rádi, aby až se zase budou zdůrazňovat "miliony, které město a stát investují pro postižené", že vozíčkářům by více prospělo, kdyby za těch 7,5 milionu, které se na tento účel podařilo shromáždit, nechali nainstalovat samostatné plošiny do například 10 stávajících autobusů MHD a za zbylých 3,5 milionu třeba zpřístupnili doposud nepřístupné referáty Okresního úřadu či některé jiné instituce v Přerově - jediné toho druhu v okrese.


Jan Michalik - Diskriminace ve třetím tisíciletí

V článku pan Jan Michalík zmiňuje, že, "legislativní rada vlády v loni bez širší diskuse shodila se stolu návrh předsedy vládnoucí strany na doplnění Listiny základních práv a svobod o zákaz diskriminace zdravotně postižených."

Nás to příliš nepřekvapuje. Poté, co jsme v r. 1996 zjistili, že Listina základních práv a svobod ani v obecné rovině neobsahuje explicitně "zákaz diskriminace", jsme tehdy na tuto skutečnost upozornili poslance Parlamentu ČR a připomněli, že povinnost vtělovat "zákaz diskriminace" do nově vytvářených zákonných norem jim ukládá již Mezinárodní pakt o občanských a politických právech v čl. 26, který Česká republika před mnoha a mnoha lety ratifikovala.. Domníváme se, že "smetení se stolu" podobných návrhů je dalším příkladem toho, jak představitelé zákonodárné a výkonné moci přistupují k ratifikovaným mezinárodním normám a jejich aplikaci v České republice. Jinak zákaz diskriminace je explicitně obsažen jak v Úmluvě, tak i ve zmiňovaných Paktech, které mají po ratifikaci status analogický ústavním zákonům, a vnitrostátní instituce a soudy jsou (tak jako tak) povinny se jimi řídit. Pokud tak nečiní, pak před Evropským soudem pro lidská práva příp. výmluva na absenci "zákazu diskriminace" v Listině základních práv a svobod ČR neobstojí.