clanky 2

Bezbariérovými byty žádné město nehýří. V Olomouci mohou zájemci, kteří takový byt potřebují, čekat i 60 let, než na ně přijde řada. O tom, že pomocnou ruku najde člověk nejčastěji na konci vlastního ramene, by mohli vyprávět lidé na vozíku, kteří se léta snaží získat bezbariérový byt. Ani dvanáct let poté, co společnost přestala zavírat postižené lidi do ústavů, není pro ně jednoduché žít mezi ostatními. Bezbariérových bytů je totiž stále nedostatek i přesto, že města v kraji vybudovala jen za poslední dva roky desítky nových bezbariérových bytů. Krajské město Olomouc má podobných bytů šestapadesát, ale v šuplíku leží dalších dvaašedesát žádostí. Ročně se uvolní jeden, nanejvýš dva byty, takže získat jej je opravdu těžké. Rádi bychom budovali další, ale vždy je to o penězích," přiznala vedoucí odboru sociálních věcí olomoucké radnice Irena Sonntagová. V praxi to znamená, že na nynější žádosti z konce pořadníku se dostane řada až někdy za šedesát let. "A to ještě u nás žádají o byt lidé, kteří žijí jinde, v Litovli či na vesnicích, protože tam je situace ještě horší. Menší města vlastní bezbariérové byty málokdy," řekla Sonntagová.
"Máme dvanáct speciálních bytů plně obsazených. Byl by problém, kdyby se teď někomu stal úraz a potřeboval by bezbariérový byt," přiznala Simona Sabová z Městského úřadu v Hranicích. Ani ve větších městech ale není situace růžová. "Snažíme se získat bezbariérový byt už čtyři roky. Městský úřad nám stále tvrdí, že zatím pro nás nic nemají," posteskla si Jaroslava Nováková, která žije s manželem a postiženou dcerkou ve dvoupokojovém bytě ve druhém patře bez výtahu v Přerově. "Nosíme dceru nahoru a dolů v náručí, ovšem je jí už dvanáct let, takže je to čím dál složitější," popsala žena. Na bezbariérový byt si rodina musí ještě počkat. Přerovská radnice sice už druhým rokem investuje statisíce do jejich budování, ale uspokojit všechny potřebné ani tak nestačí. "Loni jsme vybudovali šest jednopokojových bytů a dva větší. Příští rok chce město vytvořit dva další nové byty. Jestli se tak skutečně stane, záleží na penězích v rozpočtu," uvedla Jana Krejsová ze sociálního odboru města. (Zkráceno)

(Přerov - dar) „Letos má v Přerově pro městskou hromadnou autobusovou dopravu jezdit první citybus s plošinou pro tělesně handicapocané občany. Na kterých linkách bude tento autobus jezdit, má být teprve rozhodnuto. Moderní autobus s plošinou bude stát kolem sedmi a půl milionu korun. Na jeho financování se má podílet město Přerov, stát, firma Connex Morava, jež na přerovsku zajišťuje autobusovou dopravu.“

Zdroj: Můžeš NOVINY o šanci a důstojnosti pro každého č.2, ročník X.

Dva vozíčkáři žalují český stát

"Přerovská vozíčkářka prohrála u soudu pro lidská práva ve Štrasburku," tvrdila před prázdninami média. Český rozhlas přidal rozhovor, v němž dotčený přerovský úředník říkal, jak je rád, že rozsudek potvrzuje dobrou práci jeho úřadu. U veřejnosti by to mohlo vyvolat dojem, že je u nás vše v pořádku, že lidé se sníženou pohyblivostí nejsou diskriminováni, stát že se jim snaží pomoci a případně že najdou zastání u soudu. Bylo by to pěkné. Před sebou ale mám štrasburský verdikt: nic takového z něj nevyplývá.

Náměstí mají v Přerově skoro záviděníhodné: opravené, přívětivé, bezbariérové. Nevím, nakolik na tom mají zásluhu manželé Zehnalovi, kteří jednoho krásného dopoledne roku 1994 přinesli na magistrát dvě stě devatenáct žádostí o přezkum kolaudačních rozhodnutí. S tím, že není respektována dvacet let platná bezbariérová vyhláška.
PŘEROVSKÁ ZKUŠENOST
Vyhlížím pana Zehnala. Bude to aktivista divous, s ošoupanou aktovkou na stížnosti a uhrančivým pohledem? Ne, je to normální čtyřicetiletý chlap běžného vzhledu i vystupování, otec devítileté dcery a manžel ženy, která v osmnácti havarovala se sportovním letadlem. Povoláním je klinický psycholog se soukromou praxí v nedalekém malém městě.
Vydali jsme se po pěší zóně. Pan Zehnal je chodící. Je to důležité konstatování, protože kdyby byli odkázáni na vozík oba manželé (což se mylně objevilo v novinách), žádná kauza by se nekonala, neboť by stížnost ani nebyli schopni podat: na přerovský úřad se vozíčkář nedostane, na stavební odbor v patře už vůbec ne. Neposlali by ji ze žádné z přerovských pošt, nezavolali z telefonních budek, které Český telecom postavil na nesmyslné betonové schodky. Že by se obrátili na soud? Ale jak?
Než jsem se stačil zeptat, co panu Zehnalovi vlastně vadí, zakopl jsem o obrubník. " Teď už dělávají u přechodů nájezdy na chodník, je to pokrok," chválí můj průvodce. " Co tamhle?" ukazuji na zcela nedostupný vchod, k němuž vede pět šest schodů. " To by nás ani tak netrápilo, nájezd se tam nevleze, plošina by byla drahá. Většinou ty domy neprošly v posledních patnácti letech tak zásadní rekonstrukcí, aby ty bezbariérové vstupy majitelé museli vybudovat." Pan Zehnal se zastavil u lékárny na rohu - ve vchodu trůní arogantní schod. " My jsme nechtěli, aby ty budovy byly bezbariérové všechny, ale aspoň ty z nich, kde to jde zařídit relativně velmi jednoduše." Rozhlédl jsem se po pěší zóně. Devět z deseti vchodů opravdu má schod či schůdek. Obchody levné i luxusní, banky, pojišťovny, cestovní kanceláře, prodejny mobilů, restaurace. Těžko poznám, které porušují vyhlášku, ale většinu z nich by bezbariérový vstup rozhodně nezruinoval. Když v roce 1994 chtěla Jitka Zehnalová na problém upozornit, napsala dopis přednostovi okresního úřadu. Nic se nedělo, tak si koupila brožuru Správní řád a přečetla si, že existuje institut pře zkoumání kolaudačního rozhodnutí. S manželem zdokumentovali a nafotografovali přes dvě stě přerovských objektů, kde podle jejich názoru bariéry porušovaly vyhlášku, a poslali žádost na Okresní úřad v Přerově. Čtyři měsíce se nedělo nic, poslali tedy z důvodu nečinnosti úřadu totéž ministru Dybovi. Případy se začaly postupně vyřizovat, ale za pravdu daly úřady Zehnalovým jen v šesti případech z oněch dvou set. Bariéry byly nakonec zrušeny jen dvě. Ale jedna z nich už tam zase je.
Ano, čekal jsem, že ve sporu půjde o rozsáhlé stavební úpravy schodišť, o vybudování nákladných výtahů či plošin, prostě o něco, co je hodné Evropského soudního dvora. Místo toho vidím deseticentimetrové schodky. Anebo ani to: leckde ani žádný výškový rozdíl mezi chodníkem a podlahou není. Jen práh, zbytečně vysoký a pro vozíčkáře nepřekročitelný. Vozíčkářům natruc? Nebuďme paranoidní: stavebník si to asi jen neuvědomil, člověka chodícího to prostě nenapadne. A s vozíčkářem se ve svém obchodě nikdy nesetkal. Jak by taky mohl?
ZÁKOPOVÁ VÁLKA
Co nedojde vlastníkovi, měl by hlídat zaměstnanec stavebního úřadu. Ten se sice občas tváří, že je to cosi nového, ona však platí už od roku 1976, v roce 1994 byla jen novelizovaná. Říká, že pokud to není zcela vyloučené, měly by se "osoby s omezenou schopností pohybu a orientace" dostat, kam potřebují, alespoň tedy v budovách veřejného zájmu. Konkrétnímu úředníkovi to sice může připadat zbytečné, neboť většinové obyvatelstvo má přece zdravé nohy (vládní zmocněnec Dvořák dokonce absurdně argumentuje, že v Přerově žije jen čtyřicet vozíčkářů), ale tak už to v civilizovaných zemích chodí. Mimochodem mezi "osoby se sníženou pohyblivostí" patří i staří lidé nebo matky s malými dětmi.
Jestliže se úředníkovi někdo pokusí dokázat, že léta nedělá, co má, napne všechny své administrativní síly, aby dokázal opak. Spor o věcnou podstatu, tedy schod, se tak rázem změní v handrkování o data, čísla jednací, odvolání, dovolání či přezkoumání. Na tomto poli se nad úřadem prakticky nedá - už z definice - zvítězit. Chcete příklad? Oční optika, Žerotínovo náměstí 17, Přerov. Podnět Zehnalových: čerstvě zkolaudovaná provozovna je v rozporu s vyhláškou. Na fotografii vidím vstup se schodem. Odpověď Okresního úřadu v Přerově: na dvou stranách v podstatě sdělují, ať si žadatel trhne nohou, že sice vyhláška v době rozhodnutí platila, ale že ji mohou použít tzv. přiměřeně a že podnět odkládají. Ministerstvo hospodářství je zábavnější: v nepoměrně delším a podrobnějším textu přiznává, že sice stavební úřad "nepochybně pochybil a vydal stavební povolení v rozporu se zákonem", ale (!) Zehnalovi prý nenapadají stavební povolení, nýbrž kolaudační rozhodnutí, a to pouze zkoumá, zda je stavba postavena podle stavebního povolení, což v tomto případě je. Stačí? "Napadli jste tedy stavební povolení?" ptám se. "To už by se muselo udělat soudně a to už bylo nad naše možnosti. Nemohl jsem tenkrát pracovat, narodila se nám dcera, musel jsem jim pomáhat."
O ČEM ROZHODL SOUD
Vyzvedli jsme dceru z družiny a autem se vydali domů. Zastavili jsme před přívětivým vesnickým domkem kousek za Přerovem. Kromě dveří bez prahů běžná domácnost. Jitka Zehnalová učí na Palackého univerzitě v Olomouci překladatelství a ještě je v práci. Že dorazila domů, jsem si všiml, až když vjela do obýváku. Mezitím zaparkovala auto v garáži, "společenský" vozík nechala za sedadlem a přesedla na "venkovní". Zahradou vjela do domu a v předsíni si znovu přesedla - tentokrát na svůj třetí, domácí vozík - jako se většina z nás doma přezouvá. Bez dramatických úprav je doma a v okolí samostatná. A o to jde. Mluvili jsme o všem možném: O práci, cestování, jak se v zimě jezdí na vleku, když má člověk místo lyží jakousi monoski se sedátkem. Pochopil jsem, proč se nechce stát profesionální vozíčkářkou a mediálně se ztotožnit s bojem za odstraňování bariér: žije svůj normální život, má rodinu, práci, koníčky. Zdravotní handicap je jenom dílčí praktický problém, který je potřeba minimalizovat. Jenže v tom je právě ten háček: " Když chci zaplatit na poště složenku, musí tam místo mě jít Ota. S malou jdeme do města, a když chce jako jiné děti do cukrárny, nejde to. Když byla malá, k doktorce s ní musel chodit Ota - já věděla jenom zprostředkovaně, co říkala - a to je přece důležité vědět, co se má dělat, to matka potřebuje slyšet sama. Na kroužky ji musí vozit Ota. Nemůžu na třídní schůzky." Skoro ji mrzelo, že to z ní vypadlo. " Dobrou vůli od úředníka nečekám, ale aspoň kdyby dodržoval zákony. Jenže on neklesne tak hluboko, aby si přečetl nějakou vyhlášku." Původně se s úřady soudit nechtěli. Je to drahé a stojí to čas. Pak si přece jen koupili brožuru a podali podle ní žádost na krajský soud o přidělení právního zástupce ex offo a prominutí soudních poplatků. Pro jaký jiný důvod už by mohl být zaveden tento instrument? Zamítnuto. Podali odvolání k vrchnímu soudu. Zamítnuto, neboť odvolání proti rozhodnutí krajského soudu není přípustné. Podali stížnost k Ústavnímu soudu. Vráceno z formálních důvodů. "Kdyby mně napsali, že tam něco chybí, nechám to tam prostě doplnit. Domáhala jsem se, aby mi přidělili právní pomoc, a oni mě odmítnou kvůli tomu, že jsem nedodržela nějakou právní formalitu." Tak se obrátili na Evropský soud. Zaujmout Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku není snadné, podaří se to jednomu případu z několika set. Případ "Zehnalová a Zehnal proti České republice" v tomto směru uspěl, během pěti let od podání se případ dostal až před sedmičlenný senát, který na únor 2002 nařídil ústní pro jednávání. V květnu pak vydal své zamítavé stanovisko. Píše se v něm, že senát rozhodl hlasováním, což prý znamená, že názor soudců nebyl jednotný. Zdůvodnění rozsudku je neobvykle rozsáhlé, ale jeho podstata složitá není: soud nejprve zkoumal, zda lze použít článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod aneb zda bariéry "bránily stěžovatelce vést život takovým způsobem, že by došlo k ohrožení jejího práva na rozvoj osobnosti a práva navazovat a udržovat vztahy s ostatními lidmi a s vnějším světem". Odpověď je předem jasná i laikovi: jestliže je Jitka Zehnalová sebevědomá anglicky hovořící vysokoškolská učitelka, doprovázená až do Štrasburku zdravou dcerou a chápajícím manželem, pravděpodobně si dokázala svá práva ubránit. Bez ohledu na to, jestli se stát choval diskriminačně. Je-li tomu tak, jsou ostatní body Stížnosti číslo 38621/97 bezpředmětné, protože nedošlo-li k porušení lidských práv (respektive dokázala-li se stěžovatelka s porušováním svých práv nějak vyrovnat), Evropský soud se nemůže zabývat třeba kolaudačním rozhodnutím na prodejnu Kožené oděvy, Kratochvílova 10, Přerov. A tedy ani činností místního stavebního úřadu. Ptám se docenta Šturmy, vedoucího katedry mezinárodního práva, který Zehnalovy u soudu zastupoval: "Kdyby do Štrasburku místo Jitky přijela depresívní opuštěná alkoholička po třech sebevražedných pokusech, která nezvládla pocit izolovanosti kvůli všudypřítomným bariérám, měla by větší šanci uspět?" Docent Šturma chvíli přemýšlí a pak přikývne. "Pravděpodobně ano, soud vždy posuzuje zcela konkrétní osobní situaci stěžovatele." Náš stát má štěstí. Může se spolehnout na to, že depresívní opuštěná alkoholička se až do Štrasburku nikdy nedostane.

http://www.reflex.cz/