Dne 27.1.2003 jsme odeslali dopis šéfredaktorovi Nového Přerovska s žádostí o zveřejnění našeho stanoviska ke článkům, ve kterých se vyskytovala naše jména:
______________________________
Nové Přerovsko
Jaroslav Kvapil, vedoucí redakce
Palackého 22, P.O.BOX 83
751 52 Přerov
Vážený pane šéfredaktore,
ve Vašich novinách bylo v loňském roce opakovaně zmiňováno naše jméno v souvislosti se stížností, která byla projednávána u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Sami se touto problematikou od r. 1997 již aktivně nezabýváme a proto jsme se po vydání rozsudku v roce 2002 rozhodli, že se již k věci nebudeme vyjadřovat, přestože řada informací ve Vašem listě neodpovídala skutečnosti či byla zavádějící. Poté, co jsme si v pátečním vydání (24.1.2003) přečetli, že se naše jméno v NP znovu vyskytuje v souvislosti se zpřístupněním bazénu, rozhodli jsme se na zavádějící informace přece jenom reagovat a požádat Vás o zveřejnění následujícího stanoviska:
A) V článcích o stížnosti k Evropskému soudu redaktorky Nového Přerovska nepravdivě informovaly, že povinnost zajišťovat bezbariérovost plyne stavebním úřadům až od r. 1994. Čtenář, který se o tuto problematiku nezajímá, tak nutně musel nabýt dojmu, že jsme kverulanti, kteří v tomtéž roce, kdy vyšla nová vyhláška a zákon, okamžitě podají „stovky stížností“, chtějí mít vše bezbariérové a pokud tomu tak není, okamžitě si stěžují u Evropského soudu a ještě jsou tak drzí, že chtějí po státu „odškodnění“. Realita je ovšem jiná:
V České republice byl vydán již v roce 1976 stavební zákon a také prováděcí vyhláška č. 83/1976 Sb. o obecně technických požadavcích na výstavbu, která stanoví v § 3, že "při navrhování a provádění staveb se uplatňují zejména …. požadavky na užívání staveb osobami se sníženou schopností pohybu." Tato obecně závazná právní norma platí letos již 27. rok (slovy: dvacet sedm let). V roce 1985 byla tato problematika upravena samostatnou zákonnou normou (vyhl. č. 53/1985 Sb.) a v roce 1994 zákonem (zák. 43/1994 Sb.) Pracovníci stavebních úřadů po celou dobu byli a jsou povinni se těmito právními normami řídit. Domníváme se, že kdyby po listopadu 1989 při rozsáhlé modernizaci provozoven obchodů a služeb byly zákonné normy dodrženy, byl by problém bezbariérovosti v České republice z větší části vyřešen. Je zřejmé, že když se bezbariérovost během stavebního řízení neřeší a schod je již „vyroben“, jeho následné odstraňování je často technicky obtížné a nezřídka i finančně nákladné. Tvrdíme, že kdyby úředníci během stavebního řízení dodržovali zákon a vyhlášku, byly by náklady u značné části objektů minimální či alespoň únosné. Samozřejmě jsme se nedomnívali, že bezbariérovost bude řešena hned a všude a chápali jsme objektivní důvody, které tomu bránily: to jsme deklarovali již v dopise městskému zastupitelstvu dne 7.12.1994 (viz naše www stránky). Nechtěli jsme ale přijmout to, že byly do provozu uváděny stále další modernizované provozovny se zbytečnými schody. Úředníci byli na nezákonnost takového počínání opakovaně upozorňováni, a to jak zdravotně postiženými, tak poslanci výboru pro sociální politiku či Vládním výborem pro zdravotně postižené. My sami jsme se opakovaně v letech 1995 - 1996 obraceli na nejrůznější instituce a také sdělovací prostředky a poukazovali jsme na porušování obecně závazných norem. Ještě v roce1996 jsme znovu explicitně upozornili tehdejší představitele zákonodárné a výkonné moci, že pokud se nepodaří zajistit dodržování zákonnosti na stavebních úřadech a do provozu budou nadále uváděny modernizované provozovny se zbytečnými bariérami, jsme připraveni použít všech dostupných prostředků a to včetně možnosti obrátit se k Evropskému soudu pro lidská práva. Je nám velice líto, že naše upozornění bylo zodpovědnými představiteli ignorováno a že jsme v únoru 1997 museli k podání této stížnosti přistoupit.
Je nutno také připomenout, že Evropský soud není instituce, po které by se dalo „požadovat“ jakékoli „odškodné". Pokud je stížnost shledána jako odůvodněná a Soud se případem zabývá (což se podaří u jedné stížnosti z několika set), ne každé porušení vnitrostátních norem je ohodnoceno jako porušení Úmluvy o lidských právech – tak jak se stalo např. v naší kauze. Pokud Soud zjistí porušení Úmluvy a bezpráví nelze napravit vnitrostátními mechanismy, může přiznat takzvané „spravedlivé zadostiučinění“, které může být reálné, symbolické, nebo nemusí být přiznáno vůbec.
B) Nepravdivé jsou také informace Nového Přerovska o okolnostech podání žádostí o přezkum kolaudačních rozhodnutí u veřejně přístupných budov se zbytečnou bariérou, které předcházely podání k Evropskému soudu pro lidská práva.
Žádost o přezkum jsme podávali v prosinci 1994 spolu s Okresním výborem Svazu pro životní prostředí zdravotně postižených v ČR v Přerově. Konzultantka pro odstraňování architektonických bariér paní Iva Síbrová, stejně jako členové výboru, kteří byli nespokojeni s tehdejší neutěšenou situací v bezbariérovosti v Přerově, všechny žádosti také podepsali a všechny tyto písemnosti byly také opatřeny razítkem této organizace. Žádosti byly doručeny na Ok. Ú. Přerov v jednom dni a to dne 7.12.1994 a od té doby námi nikdy nebyla žádná další žádost o přezkum kolaudačních rozhodnutí podána, ačkoli jsme nezřídka nacházeli další provozovny kolaudované v rozporu se zákonem se zbytečnou bariérou. Příklady obcházení či porušování zákona 43/1997 Sb. je možno nalézt na našich webových stránkách zehnalovi.czechweb.cz. Po odeslání podání k Evropskému soudu v únoru 1997 jsme se problematiku architektonických bariér nadále nezabývali a pouze jsme reagovali na dotazy Soudu. Po vydání rozhodnutí jsme vyhověli žádosti o rozhovor dvěma novinářům, R.Bajgarovi pro Reflex č. 37a paní Věře Rudolfové z časopisu Vozíčkář. Ostatním novinářům jsme sdělovali, že veškeré informace o celé kauze jsou k dispozici na našich webových stránkách. Pokud se tedy v Novém Přerovsku čtenáři dočítají, že Zehnalovi „ … devět let poukazovali u místních institucí na nepříznivou situaci pro vozíčkáře“ (NP 24.1.2003), případně že „více než dvě stovky žádostí podali během uplynulých 8 let …na okresní úřad“( NP15.2.2002), či že „od r. 1994 vozíčkářka vytrvale bombarduje úřady svými stížnostmi na nedostatek bezbariérových přístupů v Přerově“( NP 7.6.2002), pak to spíše než o objektivním zpravodajství vypovídá o rozjitřené fantazii redaktorek tohoto periodika.
C) Zavádějícím způsobem Nové Přerovsko informovalo své čtenáře také o rozhodnutí Evropského soudu
Když hodnotíme zpětně, tak jsme se v našem podání zbytečně podrobně zabývali tím, že jsme Evropskému soudu dokládali masívnost porušování bezbariérových norem, neboť jsme se domnívali, že to je klíčové. To však Soud bohužel zajímalo jen okrajově. V prvé řadě zkoumal, zda v našem případě lze použít článek 8, aneb „ zda bariery bránily stěžovatelce vést život takovým způsobem, že by došlo k ohrožení jejího práva na rozvoj osobnosti a práva navazovat a udržovat vztahy s ostatními lidmi a vnějším světem“ . Senát pak rozhodl záporně hlasováním, což prý znamená, že názor soudců nebyl jednotný a že se tudíž někteří ze soudců domnívali, že k porušení tohoto článku došlo. Ani v nejmenším však toto záporné rozhodnutí neznamená, že by se Soud zabýval přezkoumáváním jednotlivých kolaudačních rozhodnutí a že by svým rozhodnutím potvrzoval „dobrou práci“ stavebního úřadu. Zatímco vládní zmocněnec ČR Vít Schorm pro Právo rozhodnutí Evropského soudu korektně zhodnotil slovy: „Stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že když náš stát nevyžadoval respektování příslušných ustanovení zákona o bezbariérovém přístupu do veřejných budov, tak to znamenalo zásah do jejich práv na rodinný život., což je garantováno článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“ . Zcela jinak k hodnocení rozsudku přistoupil ing. Just ze stavebního úřadu v Přerově. Pro Český rozhlas se nechal slyšet, že „je rád, že rozsudek potvrzuje dobrou práci jeho úřadu“ a v Novém Přerovsku ( 7.6.2002) se od něj čtenáři dověděli, že „z verdiktu jednoznačně vyplývá, že soud zamítl stížnosti manželů Zehnalových jako neoprávněné.“ To však je opět pouze mystifikace čtenářů Nového Přerovska. To, co se nám nepodařilo, bylo přesvědčit Soud, že existuje přímý a bezprostřední vztah mezi bariérami a naším soukromým životem. Je zřejmé, že naši následovníci budou muset lépe a pečlivěji prokázat souvislost mezi konkrétní bariérou a konkrétní újmou, která jim nastala. Jinými slovy, měli jsme se zaměřit nikoli na to, abychom doložili velký počet zbytečných bariér u modernizovaných provozoven, ale spíše na to, abychom na několika málo příkladech doložili, jak vozíčkářům a jejich rodinám tyto nesmyslné bariéry ničí život. Také vládní zmocněnec u Evropského soudu pan Schorm pro Hospodářské noviny připustil, že naší následovníci ve sporu mohou uspět, pokud se jim podaří přesvědčit soud o tom, „že jejich situace je jiná“.
D) V NP je naše jméno opakovaně zmiňováno v souvislosti se zpřístupňováním bazénu a jednou dokonce i v souvislosti s nákupem citibusu, což u veřejnosti vyvolává dojem, že to jsou cíle, které jsme sledovali. To však naprosto neodpovídá skutečnosti. Opakujeme, že podstatou věci a cílem přezkumu kolaudačních rozhodnutí byla skutečnost, že přes opakovaná upozornění nebyly stavebním úřadem po léta dodržovány platné obecně závazné právní normy a byly znovu a znovu vytvářeny zbytečné architektonické bariéry. Se zpřístupněním bazénu plošinou má naše aktivita souvislost nepřímou - pravdivě jsme odpověděli na otázku Evropského soudu o druhu a počtu zařízení a služeb, které zůstávají pro vozíčkáře nepřístupné (kolaudační rozhodnutí bazénu mezi žádostmi o přezkum nebylo). S nákupem citibusu pak nemáme společného nic. Odmítáme proto, aby naše jména byla v těchto souvislostech uváděna.
V NP z 15.2.2002 se uvádí: „Krytý bazén, který je v Přerově v provozu od r. 1978, podle stavebního zákona nemusel disponovat bezbariérovým vstupem, ten musí mít pouze ty objekty, které byly kolaudovány po r.1994“. K ověření nepravdivosti tohoto tvrzení stačí jediné - přečíst si § 3 písm.h) vyhlášky č.83 z r.1976, která byla v době kolaudace bazénu druhým rokem v platnosti. Nicméně je nutno říci, že ani v Olomouci ani v Prostějově nebyly bazény původně vybudovány jako bezbariérové, úředníci jen projevili vstřícnost k potřebám handicapovaných a dodatečně je zpřístupnili. Jsme rádi, že k podobnému kroku se rozhodli i úředníci přerovští. Na druhou stranu nás překvapilo, když jsme se dočetli (NP24.1.2002), že ředitel technických služeb uvedl: „… vybrali bychom dobu, kdy se chodí koupat nejméně lidí. Rozhodně budeme požadovat, aby handicapovaný člověk přišel i s doprovodem, který se mu bude věnovat“. V Olomouci, Prostějově i ve Zlíně mohou přijít vozíčkáři jako každý jiný svéprávný občan kdykoli během koupání veřejnosti a dokonce ani o tom, zda potřebují či nepotřebují doprovod, za ně nerozhodují úředníci. Pokud jde o nákup moderního citibusu: Zpřístupnění MHD pro vozíčkáře je nepochybně záslužná činnost, např. v Olomouci na vybraných linkách jezdí autobusy s plošinou již řadu let, stejně jako v Praze i jiných městech. Nízkopodlažní autobusy tam oceňují nejen vozíčkáři, ale i osoby starší a maminky s kočárky, které vyhláška také řadí mezi osoby se sníženou schopností pohybu. Na druhou stranu bychom rádi upozornili, že to, co potřebuje vozíčkář, není „moderní citibus za 8 milionů“, ale zejména plošina, kterou by se do autobusu dostal a jejíž instalace do stávajícího autobusu nestojí více než 450 000,-. Navíc jeden citibus problém dopravy osob se sníženou schopností pohybu určitě neřeší. Nevíme samozřejmě, jaké plány město v tomto směru má, ani kolik by bylo potřeba autobusů, aby jezdily v přijatelné frekvenci, ani z jakých zdrojů by další takto nákladné citibusy měly být financovány. Pokud je však „první autobus pro vozíčkáře“ také na dlouhou dobu poslední, není příliš přínosnou investicí. A až se zase budou zdůrazňovat „miliony, které město a stát investují pro postižené“, stálo by za zamyšlení, zda se oněch 8 milionu nedalo použít efektivněji – například na úpravu 10 stávajících autobusů MHD a zbytek třeba na zpřístupnění důležitých úřadů a institucí.
Mgr. Jitka Zehnalová, Ph.D.
V Přerově dne 27.1.2003 Mgr. Otto Zehnal
____________________________________________________________
Pan šéfredaktor Kvapil, a po jeho rezignaci ani zastupující šéfredaktor, však na naši písemnost ani neodpověděli , tím méně, že by nám byl v Novém Přerovsku poskytnut prostor vyjádřit své stanovisko a umožněno výše uvedené zavádějící informace dementovat. Naopak: v ve vydání ze dne 31.1.2003 v článku „Postižení autobus přivítali “ jsou čtenáři znovu mystifikováni „nepravdivými informacemi“.