Pár poznámek k obsahu:

Paní ředitelka sděluje, že náš názor, že úkoly Národního plánu opatření pro snížení negativních důsledků zdravotního postižení (NPO) nejsou MH ČR plněny, je neopodstatněný. Argumentuje tím, že byl přijat zákon č. 43/1994 Sb. a nová vyhláška č. 174/1994 Sb. a že pro zlepšení praxe stavebních úřadů při uplatňování požadavků bezbariérové výstavby vydalo HM ČR "Upozornění pro stavební úřady", kde se poukazuje na možné právní důsledky nedodržování bezbariérové vyhl. č. 53/1985 Sb.
K tomu je nutno uvést, že nahlédnutím do zmíněného "Upozornění" je možno zjistit, že rozeslání této písemnosti nebylo ani tak motivováno snahou něco zkvalitnit, ale spíše bylo reakcí na stanovisko Výboru pro sociální politiku Parlamentu ČR z března 1994, kde "byl konstatován naprosto neuspokojivý stav bezbariérové výstavby v ČR". Rozeslání takovéto písemnosti však lze stěží považovat za dostatečné opatření, neboť státu z ratifikovaných mezinárodních norem plyne povinnost jejich dodržování zajistit, nikoli jen rozeslat jakési upozornění, z jehož pomíjení se nevyvozují žádné důsledky či sankce, zvláště když jde o tak závažnou situaci, jakou je vyřazování početné skupiny osob ze společenského života. Nevidíme rozdíl mezi tím, když je někomu bráněno účastnit se života společnosti z důvodů rasové, náboženské nebo jiné nesnášenlivosti, a tím, když úředníci státní správy v rozporu s obecně závaznými právními normami uvádějí do provozu objekty, které svou zbytečnou architektonickou bariérou zabraňují početné skupině osob se sníženou schopností pohybu v jejich užívání.

Za pozornost stojí tvrzení paní ředitelky, že "výklad ministerstva má jen pomocný význam pro metodické sjednocování aplikace práva a zajišťování její správnosti". Tuto problematiku upravuje zákon o okresních úřadech 403/1992 Sb. v platném znění, kde §17, zabývající se činností ústředních orgánů státní správy, do jejichž působnosti náleží úseky státní správy vykonávané Ok.Ú, určuje, že ministerstvo a) řídí v rámci zákonů výkon státní správy, b) přezkoumává rozhodnutí okresních úřadů, c) zabezpečuje jednotný postup okresních úřadů a d) kontroluje výkon státní správy na svěřeném úseku. Z toho je zřejmé, že výklad ministerstva nemůže mít jen "pomocný význam".

Paní ředitelka Ondrejechová ve své písemnosti dále uvádí, že "... závazný je vždy výklad soudu", což poněkud koliduje s názorem předsedy Krajského soudu v Ostravě, který v dopise ze dne 16.10.1995 NAOPAK tvrdí, že "ve vztahu k tomuto přezkumu, příp.ohledně průtahů či nečinnosti správního orgánů, však není dána pravomoc soudů". Dále předseda KS dovozuje, že "...v současném stadiu nelze přezkoumání dosáhnout v soudním řízení, ale jen prostřednictvím dohledu ministerstva hospodářství jako nadřízeného orgánu ve věcech stavebních."

Argument paní ředitelky Ondrejechové, že ke splnění úkolu 8a) NPO ze strany MH ČR došlo přijetím zákona 43/1994 Sb. (který navrhl pan poslanec Krása poté, co tak v určeném termínu neučinilo ministerstvo hospodářství a přes nesouhlas vlády byl parlamentem přijat - viz. Kontext ), se slušným způsobem už ani nedá komentovat.

Pozoruhodné je také to, že paní ředitelka sice v r. 1994 rozesílá "Upozornění pro stavební úřady", ve kterém explicitně zmiňuje, že sociálním výborem parlamentu byl "konstatován naprosto neuspokojivý stav bezbariérové výstavby v České republice ", ale o několik měsíců později ve stanovisku k naší zprávě píše, že "oprávněnost poukazů manželů Zehnalových na porušování zákonnosti při rozhodování stavebních úřadů lze vztahovat na Přerov a neměla by bez spolehlivého zjištění být vztahována na celé území ČR". Skutečnost, že porušování zákonnosti v bezbariérové výstavbě není ojedinělou výjimkou, ale praxí zavedenou v celé České republice, je možno ověřit nahlédnutím do článků o architektonických bariérách.
Paní ředitelka dále uvádí, že MH ČR přispělo k naplnění NPO mimo jiné také tím, že podpořilo vydání publikace "Stavby bez bariér". Co už nezmiňuje, je žalostné hodnocení efektivnosti práce ministerstva při metodickém řízení a kontrole stavebních úřadů při zajištění bezbariérové výstavby, které je v této publikaci obsaženo - viz. hlavní strana.

Paní ředitelka také uvádí, že "kontrola zaměřená na posouzení zákonnosti s ohledem na věcné a formální náležitosti rozhodnutí o stavbách, která byla provedena u stavebních úřadů ke dni 31.3.1995 v rámci realizace kontrolního projektu schváleného vedením civilněsprávního úseku Mnisterstva vnitra ČR, nepřinesla výsledky svědčící o závažnějších nedostatcích v činnosti pracovníků stavebních úřadů". Lze si klást otázku, zda spíše než o dodržování podmínek bezbariérové výstavby nesvědčí výsledek kontroly o tom, jak mizerná byla úroveň kontrolní činnosti státní správy. Ostatně co jiného by se dalo očekávat za situace, kdy pracovníkům Ok.Ú. a ministerstva zákon o okresních úřadech ukládá v rámci přenesené působnosti výkon státní správy na stavebních úřadech nejen metodicky řídit a vést, ale současně také kontrolovat. Pokud by nadřízený orgán skutečně kontroloval, odhaloval by jen další a další pochybení pracovníků, které má metodicky vést, čímž by jen dokládal svou vlastní neschopnost podřízenou složku řídit a prosazovat dodržování zákona. Pokud státní orgány samy sebe vedou a samy sebe zároveň i kontrolují a chybí-li aspoň elementární nezávislá kontrola, pak lze stěží očekávat např. objektivní přezkum kolaudačních rozhodnutí.

Zarážející je sdělení paní ředitelky, že "...při veškeré snaze plnit nutné předpoklady k tvorbě a aplikaci práva je nereálné uvažovat o možnosti okamžitého obratu v celém rozsahu výstavby", neboť "dlouhodoběji a podstatněji je řešení brzděno značně omezenými ekonomickými zdroji veřejného a soukromého sektoru a celkovým morálním stavem společnosti". Označit činnost ministerstva ve vztahu k odstraňování bariér jako "veškerou snahu o aplikaci práva" je absurdní , ale i ostatní argumentace je nepřijatelná. Sami jsme v uplynulých letech opakovaně absolvovali stavební řízení a vždy nám byly pouze stanoveny podmínky, které musíme pro vydání kolaudačního rozhodnutí splnit a nikdo se nás neptal, do jaké míry jsou naše "soukromé ekonomické zdroje omezené". Nabízí se otázka, proč by tomu mělo být s bezbariérovostí jinak. Nelze než vyjádřit údiv nad skutečností, že se odpovědná pracovnice ministerstva domnívá, že o tom, zda zákonná norma bude či nebude dodržena, má rozhodovat stavebník na základě zhodnocení své vlastní finanční situace.

Navíc jak uvádí v reakci na naší "Zprávu" předseda ČMKOS pan Richard Falbr v dopise ze dne 11.5.1995, "nejde o problém finanční, neboť ministerstvo financí má pro tento účel prostředky vyčleněny". Také v rozpočtu na letošní rok se počítá s finančními prostředky na odstraňování bariér, o které se mělo žádat prostřednictvím Vládního výboru pro tělesně postižené, pokud jsou však naše informace správné, finanční prostředky jsou zablokovány a nelze z nich čerpat. Skutečnost, že k porušování bezbariérové vyhlášky dochází i z jiných než ekonomických důvodů, potvrzuje známý český psycholog Pavel Říčan ve své knize "Cesta životem", vydané v roce 1990 nakladatelstvím Panorama. Na str. 179 píše o porušování tehdy platné bezbariérové vyhlášky a o motivech, které k němu vedly a o kterých se věrohodně dozvěděl. Hovoří o plánech postavit na sídlišti jednoho města dům tak, aby v něm mohli bydlet invalidé vozíčkáři, tj. s nájezdy a výtahy. Referuje o tom, že jeden ze členů komise, jež měla s konečnou platností rozhodnout, řekl: "A to se mají naše děti celý život dívat na ty kriply?" "Návrh padl", podotýká autor publikace.

Proti tvrzení paní ředitelky Ondrejechové mluví také skutečnost, že v r. 1994 byly po celé České republice Telecomem postaveny nové telefonní budky, z nichž odhadem cca 30 % bylo zbudováno v rozporu s obecně závaznou právní normou jako bariérových. Těžko se v tomto případě lze vymlouvat na "nedostatek finančních prostředků", na "nemožnost věc technicky řešit", či na "starou zástavbu". Značné procento nových telefonních budek s AB považujeme za velmi závažné nejen proto, že se do takových nově vybudovaných objektů handicapovaní lidé nedostanou, ale také proto, že přestavbu těchto objektů a jejich uvedení do souladu s obecně závaznými normami budou hradit všichni uživatelé monopolní sítě Telecom z telekomunikačních poplatků.

Nerozumíme také argumentaci, že "je nereálné uvažovat o okamžitém obratu v celém rozsahu výstavby......" Je nutno znovu připomenout, že povinnost brát ohled na zajištění přístupnosti staveb osobám se sníženou schopností pohybu plyne státu od r. 1976 (§ 3 vyhl. 83/1976 Sb.) a že další samostatná právní norma (vyhl č. 53/1985 Sb.), jejímž jediným předmětem je úprava bezbariérovosti veřejně přístupných objektů (mimo jiné i u staveb občanského vybavení - služeb a obchodů) byla v tu dobu v platnosti již 9 let. Je nutno říci, že po listopadové revoluci, kdy docházelo k rozsáhlé modernizaci mnoha provozoven, nebyla tato zákonná norma u většiny objektů dodržena. Ostatně za situace, kdy paní Ondrejechová za dobu působení ve funkci ředitelky odboru stavebního řádu MH ČR nebyla schopna zajistit dodržování zákonnosti ani při výstavbě telefonních budek, není zřejmé, kolik let by potřebovala ještě ve své funkci být, aby pod jejím vedením k "obratu" v bezbariérové výstavbě došlo. Domníváme se, že pokud někdo vykonává svou práci špatně, věci valně nepomůže, když ji bude dělat "dlouhodoběji".
Jak je patrno z NPO (Usnesení Vlády ČR č.493 ze dne 8.9.1993) je osob s vadami pohybového ústrojí cca 300 000 a zhruba 150 000 osob je postiženo cévními a mozkovými příhodami, které je také možno zařadit do skupiny osob se sníženou schopností pohybu. Počet takto postižených se každoročně zvyšuje. Jedná se tedy cca o půl miliónu občanů, kterým je výše uvedeným přístupem státních úředníků více či méně bráněno účastnit se veřejného života. Tito lidé mají výrazně znesnadněno či dokonce znemožněno zabezpečovat své potřeby, vyřizovat své záležitosti na úřadech, poštách, získávat či zvyšovat si kvalifikaci, nacházet pracovní uplatnění, kulturně či jinak se vyžívat. Jsou úředníky vháněni do ponižujícího postavení občanů druhé či třetí kategorie. Nemožností začlenit se do života (segregací) psychicky trpí a strádají a to nikoli pro svůj handicap, ale proto, že úředníci státní správy porušují obecně závazné právní normy.