O co jde nám:

1)České republice byl vydán v r. 1976 stavební zákon a také prováděcí vyhláška č. 83/1976 Sb. o obecně technických požadavcích na výstavbu, která stanoví v § 3, že "při navrhování a provádění staveb se uplatňují ... zejména požadavky na užívání staveb osobami se sníženou schopností pohybu."Od roku 1985 byla tato problematika upravena samostatnou zákonnou vnitrostátní normou - vyhl. č. 53/1985 Sb. ( v platném znění 17. rok v platnosti).

2) Pracovníci stavebních úřadů v obcích i úředníci na okresních úřadech, kteří mají stavební úřady v rámci přenesené působnosti metodicky řídit a kontrolovat, jsou dle zákona o okresních úřadech a § 3 správního řádu povinni se bezbariérovými vyhláškami řídit. Bezbariérová vyhláška 53/1985 Sb. platila 4 roky před rokem 1989 a 4 roky po něm. Sami se domníváme, že kdyby po listopadu 1989 při rozsáhlé modernizaci provozoven (obchodů a služeb) byly zákonné normy dodrženy, byl by problém bariérovosti z větší části vyřešen. U drtivé většiny z nich však došlo k porušení obecně závazných právních norem - viz. hlavní strana.

3) Je zřejmé, že když se bezbariérovost během stavebního řízení neřeší a schod je již "vyroben", jeho následné odstraňování je často technicky obtížné a nezřídka i finančně nákladné. Tvrdíme, že kdyby úředníci dodržovali zákon a vyhlášku během celého stavebního řízení, tj. od projektové dokumentace, byly by náklady u značné části objektů minimální a ještě hrazeny stavebníkem. Argumentaci, že problém je v tom, že není dostatek finančních prostředků, nebo to nešlo proto, že objekt je ve staré zástavbě, odmítáme. My sami jsme opakovaně absolvovali stavební řízení a byly nám jen stanoveny požadavky, které musíme splnit (kominík, radon, revize elektro) a nikdo se nás neptal, o kolik se tím stavba prodraží a jestli na to máme dostatek prostředků. Nevidíme důvod, proč by to při řešení bezbariérovosti mělo být jinak. V r. 1993 a 1994 byly po celé ČR postaveny Telecomem nové telefonní budky. Přestože se nejedná o "starou zástavbu" ani tomu nebránil "nedostatek finančních prostředků", cca 30 % z nich je postaveno, v rozporu s tehdy platnou vyhláškou, se schodkem, takže jsou pro vozíčkáře nepřístupné. V Přerově došlo po našem upozornění k nápravě, jinde v ČR problém přetrvává.

4) Samozřejmě neočekáváme, že bezbariérovost bude řešena hned a všude a chápeme objektivní důvody, které tomu brání. To jsme deklarovali již v dopise městskému zastupitelstvu dne 7.12.1994. Zdráháme se ale přijmout skutečnost, aby dodržování bezbariérové vyhlášky bylo spojeno s nedostatky subjektivními a nemůžeme akceptovat, že jsou v rozporu se zákonnými normami uváděny dál a dál do provozu provozovny s jedním schodkem a to přesto, že zodpovědní pracovníci byli a jsou opakovaně na nezákonnost takového počínání upozorňováni, a to jak zdravotně postiženými, tak poslanci výboru pro sociální politiku či Vládním výborem pro zdravotně postižené. Podrobněji viz kontext. My sami jsme se opakovaně v letech 1994 - 1996 obraceli na nejrůznější instituce a také sdělovací prostředky a poukazovali jsme na porušování obecně závazných norem. Jediným výsledkem našeho snažení bylo, že místo bezbariérové vyhlášky 53/1985 byl v r. 1996 porušován zák. 43/1994 Sb. a vyhl. 174/2994 Sb.


5) Ještě v r. 1996 jsme znovu explicitně upozornili Vládu ČR, Parlament ČR i Prezidenta ČR , že jsme připraveni použít k zajištění zákonnosti všech dostupných prostředků a to včetně stížnosti dle tehdy platného čl. 25 Úmluvy a obrátit se k Radě Evropy. Je nám velice líto, že naše upozornění bylo zodpovědnými představiteli ignorováno a že jsme pro nezájem o skutečné řešení tohoto problému a absenci vnitrostátních prostředků nápravy byli dohnáni v únoru 1997 k podání stížnosti k Evropskému soudu.