Chronologie:

skutkové okolnosti případu

1) Dne 7.a 8.12.1994 se Jitka Zehnalová spolu s Okresním výborem Svazu pro životní prostředí zdravotně postižených v ČR (konzultantka pro odstraňování architektonických bariér paní Síbrová, stejně jako ostatní  členové výboru všechny žádosti také parafovali) obrátila na Okresní úřad Přerov s žádostí, aby v souladu s § 65 správního řádu přezkoumal 219 kolaudačních rozhodnutí u objektů, které byly po rekonstrukci uvedeny do užívání v rozporu s bezbariérovou vyhláškou č. 53/1985 Sb. a které svou zbytečnou architektonickou bariérou diskriminují v právu užívat tyto veřejně přístupné objekty nejen autorku podání, ale i početnou skupinu osob se sníženou schopností pohybu. Současně se také dne 7.12.1994 obrátila dopisem na přednostu Ok.Ú. s žádostí, aby využil všech prostředků, které mu dává zákon, a aby ukončil toto porušování obecně závazných právních norem v okrese a zajistil nápravu. O této neutěšené situaci v bezbariérové výstavbě v Přerově bylo tentýž den dopisem informováno také zastupitelstvo města.

Okresní úřad v Přerově( OkÚ) bezmála čtyři měsíce po obdržení podání ještě ani nezahájil přezkum napadených správních rozhodnutí. Proto jsme se dne 27.3.1995 obrátili na tehdejšího ministra Dybu, aby v souladu s § 50 správního řádu (opatření proti nečinnosti) přezkumné řízení přesunul o jeden stupeň výše a nechal všech 219 podání přezkoumat Ministerstvem hospodářství ČR ( MH ČR). V odpovědi nám MH ČR sdělilo, že přezkum spadá do kompetence regionálního pracoviště v Olomouci, kterým jsme byli následně informováni, že "bylo dosaženo nápravy" a přezkum bude řádně pokračovat na úrovni OkÚ Přerov. Vlastní přezkum byl tedy zahájen cca po půl roce a i nadále byl úředníky mařen. Když jsme u jednoho objektu, u kterého právě probíhal přezkum, potřebovali nahlédnout do stavebních plánů, zjistili jsme s údivem, že Ok.Ú. nemá při přešetřování k dispozici stavební dokumentaci k provozovnám, u kterých je aktuálně řízení vedeno. Na Ok.Ú. byla k nahlédnutí pouze kolaudační rozhodnutí stavebního úřadu (SÚ) a tehdy jsme byli odkázáni na SÚ Mě.Ú., kde nám nebylo do spisu umožněno nahlédnout.U čtyř objektů OK. Ú jako přezkumný orgán uznal, že Mě.Ú. Přerov porušil obecně závazný právní předpis a nezákonná kolaudační rozhodnutí zrušil, nicméně tyto provozovny zůstaly i nadále bez jakékoli změny v provozu s architektonickou bariérou. Navíc MH ČR (regionální pracoviště Olomouc) na základě požádání majitelů objektů zrušující rozhodnutí Ok.Ú. Přerov následně zrušilo a do dnešního dne nebyl ani u jednoho z těchto objektů zajištěn bezbariérový přístup. Rozhodnutím Ok. Ú. Přerov bylo z celkového počtu přezkoumávaných objektů dle § 65 správního řádu dosaženo nápravy u dvou objektů - zbylá podání Ok.Ú. odložil nebo zastavil řízení nezřídka s odůvodněním, že stavební úřad aplikoval ve stavebním řízení na daný objekt "přiměřeně" § 4 odst.2 vyhl. č.53/1985 Sb. (tzn. že se bezbariérovostí nezabýval). Celkově lze postup odboru regionálního rozvoje a územního plánování Ok.Ú v Přerově hodnotit jako obstrukci se zjevným cílem - aby u co největšího počtu objektů uplynula lhůta dle § 68 dle zákona 71/1967 Sb.(správní řád), podle kterého nelze v řízení mimo odvolání závadné rozhodnutí zrušit nebo změnit po uplynutí tří let od nabytí právní moci napadeného rozhodnutí.

2) V dubnu 1995 jsme se obrátili na všechny výbory Parlamentu ČR, Vládu ČR a na Prezidenta ČR s materiálem nazvaným "Zpráva o diskriminaci zdravotně postižených v České republice". V materiálu upozorňujeme na porušování Národního plánu opatření pro snížení negativních důsledků zdravotního postižení, dále na porušování stavebního zákona, bezbariérové vyhlášky a ostatních ratifikovaných mezinárodních Úmluv a Paktů. Připomínáme, že mezinárodní normy jako Evropská úmluva o lidských právech, která po ratifikaci parlamentem vyšla ve Sbírce zákonů a byla tak integrována do českého práva, má status analogický ústavním zákonům a úředníci státní správy jsou dle § 3 odst.1 správního řádu povinni se jimi řídit. Upozorňujeme, že čl. 10 Ústavy ČR ratifikované Úmluvy a Pakty nadřazuje vnitrostátním právním normám a že porušováním těchto mezinárodních norem tím, že jsou uváděny do provozu objekty diskriminující početnou skupinu občanů, porušuje Česká republika podle našeho názoru standardy mezinárodního práva.
Kromě toho "zprávu" obdržely všechny významné deníky, ČT i Nova a některé organizace zdravotně postižených.

Na zprávu byly různé reakce. Zatímco tehdejší místopředseda výboru pro regionální správu ing. Opatřil plně potvrdil diskriminaci postižených občanů,a také předseda ČMKOS potvrdil, že odbory o diskriminaci tělesně postižených vědí, ostatní výbory parlamentu se převážně omezily (pokud reagovaly) na sdělení, že poslanci byli s materiálem seznámeni, či na příslib jeho projednání ve výboru pro sociální politiku a zdravotnictví. Poslanci zřetelně neplnili povinnost parlamentu kontrolovat orgány výkonné moci a nevyvodili žádná opatření, která by tento nezákonný postup úředníků ukončila. Podle sdělení kanceláře Prezidenta ČR nemá pan prezident v této věci pravomoci a Vláda ČR na podání nereagovala.



3) Poté, co jsme neuspěli u Ok.Ú. Přerov, jsme se v červnu 1995 obrátili s žádostí o přezkum správních rozhodnutí na druhoinstanční orgán - Ministerstvo hospodářství ČR (MH ČR) - regionální pracoviště Olomouc. Také u tohoto druhoinstančního orgánu docházelo k průtahům a proto jsme se po čtyřech měsících naprosté nečinnosti ministerstva obrátili v říjnu 1995 pod ochranu soudní moci.


4) Dne 23.11.1995 jsme se tedy obrátili na Krajský soud v Ostravě s žádostí o přezkoumání závadných kolaudačních rozhodnutí a ukončení diskriminace osob se sníženou schopností pohybu zbytečnými architektonickými bariérami. Současně jsme požádali o přidělení právního zástupce a osvobození od soudních poplatků. Teprve poté jsme začali od MH ČR dostávat první odpovědi na naše podání. Usnesením KS Ostrava ze dne 7.2.1996  jsme navzdory naší tehdejší tíživé finanční situaci nebyli osvobozeni od soudních poplatků a právní zástupce nám nebyl přidělen.

5) Dne 19.2.1996 jsme odeslali odvolání k Vrchnímu soudu. Druhoinstanční soud naše odvolání zamítl s odůvodněním, že KS v této věci rozhoduje jako soud jednoinstanční a že na opravný prostředek není nárok. Přestože jsme v podání argumentovali dle Listiny a Úmluvy , soud nám v usnesení nevyhověl s odkazem na o.s.ř., tedy normu nižší právní síly. Ani na této úrovni nám nebyla přiznána právní pomoc.

6) Když jsme neuspěli u odvolacího soudu, nezbylo než se obrátit se stížností k Ústavnímu soudu ČR do Brna. Protože po řadu měsíců po podání stížnosti k ÚS ČR jsme neobdrželi žádné stanovisko a stavební úřad ve svých kolaudačních rozhodnutí uváděl do provozu další a další modernizované objekty se zbytečnou architektonickou bariérou, obrátili jsme se dopisem ze dne 13.8.1996 znovu na Vládu ČR, Parlament ČR a pana prezidenta s tím, že je znovu upozorňujeme na skutečnost, že dochází k porušování jak vnitrostátních norem, tak i mezinárodních Úmluv a Paktů . Připomínali jsme, že od r. 1994, kdy jsme je o tomto problému informovali poprvé, jsou nadále v Přerově uváděny do provozu objekty s architektonickou barérou a že jediná změna je tedy ta, že již není porušována vyhl. č.53/1985 Sb., ale vyhl. 174/1994 Sb. a zákon. 43/1994 Sb. V dopise dále upozorňujeme, že pokud věc znovu "zametou pod koberec", aby tak činili s vědomím, že zjištění dalších nově vytvořených zbytečných architektonických bariér nás přiměje obrátit se o pomoc na Radu Evropy. Dne 31.1.1997 ÚS ČR sice uznal, že "splňujeme podmínku majetkových poměrů", ale byli jsme informováni, že právního zástupce nám přidělí poté, až budou splněny všechny náležitosti stížnosti. Jinými slovy: nejdříve jsme měli splnit náležitosti podání podle představ ÚS ČR a teprve poté, až bychom bezezbytku zvládli právní problematiku, bylo by nám umožněno využít pomoci právního zástupce. Formálně byla naše stížnost zamítnuta proto, že "jsme neodstranili všechny vady podání", přičemž ÚS ČR nespecifikoval, jaké opravy je třeba provést, jak soudům ukládá § 43 o.s.ř. a omezil se "pro naši informaci " na zaslání obecného poučení o povaze a náležitostech ústavní stížnosti. Podle usnesení Ústavní soud ostatně ani "nezjistil porušení ústavních ani jiných předpisů".
V mezidobí jsme ještě o žalostných výsledcích našeho dosavadního úsilí informovali nejvyšší státní zástupkyni ČR a předsedu nejvyššího soudu ČR.

7) Vzhledem ke skutečnosti, že jsme bez valného efektu vyčerpali všechny vnitrostátní prostředky nápravy a nepodařilo se zastavit vytváření dalších zbytečných architektonických bariér v městě Přerově, obrátili jsme se v únoru 1997 v souladu s tehdy platným čl. 25 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách s česky psanou stížností k Evropské komisi pro lidská práva ve Štrasburku. Poté, co byla naše stížnost zaregistrována jako zasluhující si pozornost z hlediska přípustnosti, nám byla Komisí zajištěna bezplatná právní pomoc a další jednání v naší věci před Evropským soudem převzal náš právní zástupce.

8) Dne 19.2.2002 se konalo veřejné ústní slyšení u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

9) Dne 14. 5. 2002 Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku většinou hlasů prohlásil naši stížnost za nepřijatelnou.

 
Jak uvádí "pro PRÁVO" vládní zmocněnec ČR Vít Schorm “ Stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že když náš stát nevyžadoval respektování příslušných ustanovení zákona o bezbariérovém přístupu do veřejných budov, tak to znamenalo zásah do jejich práv na rodinný život., což je garantováno článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“ Jak se zdá, platí tedy, že ne každé (byť tehdy masové) porušování bezbariérových vnitrostátních norem musí nutně znamenat¨porušení Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Jak tedy nepřímo potvrzuje i vládní zmocněnec, podařilo se nám přesvědčit ESLP o porušování bezbariérových vnitrostátních norem v Přerově ( i ČR) , nepodařilo se nám však prokázat , že nám barierou vznikla újma a bariery vozíčkářce bránily v právu na rozvíjení a vytváření vztahů s dalšími bytostmi,¨ či jí bránily se svobodně rozvíjet a realizovat svou osobnosti. Protože podle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva nebyl v této cause článek 8 aplikovatelný, nemělo podle Soudu smysl se už dále zabývat tím, zda byl porušen čl. 14 ( zákaz diskriminace) ani tím, zda došlo k porušení čl. 13, který zaručuje efektivní vnitrostátní prostředky nápravy. Rozhodnutí ESLP však neznamená, že by se k němu v této věci nemohl obrátit jiný postižený. Jak uvádí pro HN ( 3.6.2002 ) vládní zmocněnec Vít Schorm, " Musel by jen prokázat, že v jeho konkrétním případě je situace jiná".